Bohužel sami sebe u běhu nevidíme a někdy naše vlastní pocity neodpovídají realitě, proto je nejlepší si najít někoho, kdo vám s technikou pomůže. Výborným pomocníkem jsou běžecké prvky obsažené ve speciálním cvičení – běžecké abecedě. Já jsem se abecedu učila až v dospělosti, což dnes považuji za výhodu, protože mě to donutilo přemýšlet nad tím, co a proč dělám a kdy to konkrétně použiji v běžeckém kroku.

Začněme tím základním – správným fyziologickým postojem, ve kterém stojíme nejen při běhu. Trochu to zjednoduším a použiji mnemotechnické pomůcky – hlavu mám v prodloužení páteře, ne v předklonu, jako by mě někdo tahal nahoru za culík. Bradu zastrčím jako do šuplíku. Ramena mám zasazená, jako bych si na ně posadila batoh. Nelámu se v pase.

Běh je vlastně volným pádem, nepomáhám si však zlomením se v pase ani vystrčením krku, padám volně z pat. Fyzika nám pomůže, a proto nám při pádu noha automaticky spadne a dopadne pod těžiště celého těla. Tedy pokud ji nepředkopnu, ale nechám ji volně spadnout.

Z čehož jednoduše odvodím správný dopad chodidla při běhu. Pohyb vede koleno a hlava, uvolněný kotník dopadá vždy pod kolenem, a proto vaše chodidlo spadne pod těžiště, což je vlastně vaše pánev. Dopadnete automaticky na přední část chodidla, a tím se vyhnete celkem časté chybě dopadu – na patu. Pokud dopadneme na patu, vlastně používáme brzdu při každém takovém dopadu. Tím ztrácíme zbytečně energii a zároveň takový dopad znamená větší otřes, který se přenáší přes klouby nohou až k páteři.

Pokud si hraji s prodloužením kroku, pak tedy pouze “dozadu”, takzvaným otevřením kroku, a to uvolněnou a zrotovanou pánvi. V odrazové fázi se pak snažím chodidlo pozdržet odrazem až z palce nohy. Podstatný je také běžecký náklon, protože veškerou energii v běhu směřuji horizontálně, tedy dopředu. Náklon úzce souvisí s běžeckým lukem, takže v předklonu (z pat) podsazuji pánev.

K technice běhu patří také práce rukou. Mnohdy ji ovlivňují naše oslabené mezilopatkové svaly, doporučuji proto se při cvičení na ně soustředit. Nejčastějšími chybami běžeckých rukou je přetáčení pohybu přes středovou osu, příliš tupý úhel v loktech (příliš pak makají lopatky), pohyb ramenou nahoru a dolů, ev. jsou lokty příliš daleko od těla. Sílu při pohybu používám směrem za tělo, dopředu nechám ruku vyšvihnout samovolně. Zápěstí a svaly prstů na rukou jsou uvolněné.

Další součástí správné techniky je dýchání. Na dýchání je zpočátku lepší se soustředit vleže, popřípadě vsedě. Jde o procvičování hlubokého dýchání, kdy si položím ruce na spodní břicho a při nádechu se je snažím vytlačit, nejdříve nahoru a pak i do stran.

Toto vše se dá nacvičit v prvcích běžecké abecedy, které mi rovněž pomáhají jednotlivé svalové partie posílit, například kladu důraz na zvedání kolen, což souvisí už s aktivovaným svalstvem spodního břicha díky správného dýchání. Zároveň v těchto prvcích můžeme pomoci staženým šlachám kolem třísel, posílit šlachy a svalstva kotníku a zrychlit dynamiku odrazu.

Ačkoli někdy technika běhu vypadá složitě, chci zdůraznit, že běh je po chůzi nejpřirozenějším pohybem člověka. Nad vší teorií o technice je nejdůležitější hledat v běhu uvolněnost a radost.

Petra Pastorová má na svém kontě přes 50 maratonů s osobním rekordem 2:36:42. Je členkou MK Seitl Ostrava a ředitelkou RBP Ostrava City Marathon. Nabídku jejích tréninkových kurzů najdete na www.kdyzbezimziju.cz