Jediný oficiální a povolený závod ve slovenských Vysokých Tatrách, který se letos koná virtuálně. Stačí se zdarma zaregistrovat a kdykoliv během léta na vlastní pěst vyběhnout. To zní jako přesně to, co hledám. Těžko hledat větší výzvu než přeběh Vysokých Tater od západu na východ a těžší terén než tvrdou tatranskou žulu zpestřenou kořeny stromů a řetězy. Trasa dlouhá přes 50 km s převýšením skoro 3000 m vedoucí po hlavní červené hřebenovce od parkoviště Tři Studničky na západním konci Tater až do obce Ždiar na východě.

Klaplo to, je půlka července a my v pátek ráno sedíme ve vlaku směr Poprad. Po celodenním cestování přijíždíme večer do Ždiaru. Místa, kde se z nás snad další den stanou Tatranské šelmy. Škrábeme se po sjezdovce nahoru a pak po druhé sjezdovce zase dolů, abychom zjistily, že se nám povedlo objednat ubytování přímo v pomyslném cíli závodu.

Přicházíme se zatajeným dechem, před námi stojí pohádková chaloupka a za ní se tyčí vrcholky hor. Pohled jako malovaný a balzám pro naše oči. S Domčou se sice neznáme zas tak dlouho, ale od první chvíle jsme naprosto sehraný tým. Obě už máme něco naběháno a odzávodíno a hory, běh a ultra jsou tři kouzelná slova, která spojují naše blíženecké duše věčně prahnoucí po dobrodružství.

Nemusíme si skoro nic říkat, ve dveřích odhodíme tašky, automaticky se přehodíme do běžeckýho outfitu a už chytáme GPS na hodinkách. Náš první společný běh je totiž předzávodní rozcvičení.

Ztuhlé nohy rozhýbáváme v obklopení hor a ticha, do zad nás hřejou poslední paprsky zapadajícího sluníčka a krev nám do žil pumpuje tatranský kyslík. Dáme si jen pár adaptivních kilometrů a rychlých rovinek.

Po příchodu na pokoj pokračuje symfonie sehrané dvojky. Doplnit sacharidové zásoby, sbalit vesty, propočítat gely a sušenky, sladit outfity, namasírovat nohy, nařídit budíček na pátou hodinu a dát dobrou noc medvědům pod oknem.

V šest hodin ráno nás vyzvedává taxík, protože není jiná možnost, jak se dostat bez auta na start. Po cestě na druhý konec Tater naposledy studujeme mapu a počasí. Všechny mraky se nás naštěstí zděsily a předpověd hlásí zelenou na celý den. Časový limit závodu je drsných 10 hodin, přesto je naším hrdinským plánem osm hodin. Tenhle plán se rozplyne už během první poloviny závodu…

Náraz na těžký terén je ještě drsnější než samotná tatranská žula pod nohama. Jít, klusat, popobíhat nebo běžet deset hodin technickým tereném plného nástrah v podobě kamenů, kořenů, kluzkých skal a řetězů je fyzická i psychická zkouška. Jedna obrovská zkouška odolnosti a závod, který každého prověří v něčem jiném a v jehož cíli nabude název Tatranská šelma pravého významu.

Po sedmé hodině vystupujeme z taxíku na parkovišti Tři Studničky a plné očekávání na hodinkách zapínáme aktivitu běh, i když nám je dopředu jasné, že to zdaleka nebude jenom o něm. Po ránu je tráva ještě plná rosy, chodníky zatím liduprázdné, nad údolím plynou mraky a my se snažíme běžet, dokud to jde. Jsem zvyklá být vždycky tahounem, ať už sama sobě, nebo s někým.

Ale tentokrát je to jinak.

Od začátku se necítím dobře, ale Domča má naštěstí energie za nás obě a ochotně přebírá roli tahouna. První půlka uteče tak rychle, že ani nestíhám svůj původní stravovací plán v podobě doplňování energie každých 30 minut. Kdykoliv se totiž podívám na hodinky, uteče skoro hodina.

První velké WOW z nás vypadne u Štrbského plesa, kde si dáváme povinnou pauzu na fotky. Další fotopauzičku máme u Popradského plesa, kde Domča odchytává náhodné fotografy a taky tady začne první přísné stoupání na Ostrvu, a to se běžet fakt nedá.

Na vrcholu fouká, jako bychom byly na dvoutisícovce, a taky se trochu rovná terén, po tomhle stoupání si i rády popoběhneme. Na virtuálním závodě jsou studánky, řeky a nakonec jakákoliv kapající voda jako jediné občerstvovačky, a stejně nic nechutná líp než vychlazený horský pramen. Po docela táhlém a klidném úseku už z dálky poznáváme místo, kam jede lanovka, a víme, že jsme na Hrebienku. Zamračí se na chodníku i nad hlavami a kůži nám ochladí pár dešťových kapek. Proplétání se mezi lidmi, stoupání, změna počasí a Domča v nedohlednu. To vše mi v tu chvíli bere veškerou chuť a sílu. Ano, přišla na mě první větší krize.

Po cestě na Skalnaté pleso do sebe nahážu cukry, mrak se umoudří a já chytám druhý dech, který se mě tentokrát drží pár kilometrů. Protože hodinky ukazují už převýšení 2500 m, jsme smířené s posledním kopcem a před námi se otevírá nejhezčí výhled z celé trasy. Obě zaskočené, pusa dokořán, tají se nám dech. Tady obětujeme i pár minut zdržení. Za tuhle nádheru nám vrací úder závěrečných a neplánovaných 200 metrů stoupání, kde už škrábu poslední zbytky sil.

Do cíle nám chybí asi pět kilometrů, což zní docela nadějně a mohlo by to znamenat maximálně pár desítek minut, ale tady jsme na Tatranské šelmě. Takhle dlouho trvá jeden jediný a nejdelší kilometr dnešního dne: 48. kilometr a 30 minut mojí největší krize vůbec. Dochází mi všechno. Nervy, trpělivost, energie, jídlo, voda a hlavně naděje, že má tenhle závod konec.

Nekonečné klesání, není vidět dál než pár metrů před sebe (a se slzami v očích ještě hůř), buď lezu po čtyřech nebo se houpu na větvi, abych mohla přeskočit nepřeskočitelné překážky v cestě, kterou sotva poznáme a netušíme, kudy vede.

Světe div se, i tyhle hory mají svůj konec a cílová rovinka je nakonec náš nejrychlejší kilometr. Tentokrát nás sice nečeká cílová čára ani medaile, ale obrovská úleva a vděk. S Domčou se na sebe podíváme, řekneme si „tak teď“, a na 51. kilometru si u hotelu Magura ve Ždiaru stopujeme po 9 hodinách a 44 minutách aktivitu na hodinkách.

Objímáme se a moc toho neříkáme. Obě víme, že jsme právě úspěšně zvládly jeden z těch těžších závodů a staly se z nás Tatranské šelmy! Přísný terén a moje nešťastné nastavení hlavy sice shodilo ze stolu náš původní osmihodinový časový plán, ale nakonec čas bylo to poslední, co jsme řešily. Pyšné jsme obě, Domča utáhla celý závod s nekonečnou zásobou energie a já překonala svou největší závodní krizi. Každé dal tenhle zážitek něco jiného, ale obě nás posunul o krok dál, zocelil a posílil tělo i duši.

Skoro deset hodin pobíhání bez zastávky na tatranské žule a sluníčku s botami plných puchýřů se rovná bolesti vesmírného charakteru, kterou nám vykompenzovala ta nejkrásnější trasa, výhledy a počasí. Byla to těžká běžecká zkouška a jsem vděčná za tuhle zkušenost. Podle hodinek mi sice kleslo VO2 max, ale stoupla spousta jiných neměřitelných hodnot.

Díky Domčo, díky Šelmo!

A co jsem si sbalila do vesty na tenhle self-support závod v horách?

Jídlo a pití: 8 Maurten gelů, 6 sušenek, 2 pytlíky gumídků, kofeinové želé, hroznový cukr, hořčík a 2 litry vody (zbylo mi 5 gelů a vodu jsme 3× doplňovaly)

Zbytek: čelovka, kapesníky, balzám na pusu, Gore-tex bunda, triko s rukávem, čelenka, hůlky, termofólie, náplasti, obvaz, černé uhlí, Aulin, mobil, powerbanka, eura, doklady a hromadu odhodlání

Převzato se svolením autorky z blogu Běhám a sním