Půlmaraton. Je to přesně dva roky, co jsem ho běžela poprvé a stala se z něj láska na první zaběhnutí. Ani dlouhý, ani krátký, tak akorát rychlý.

Baví mě ho běhat. Ještě víc mě baví na něm posouvat svůj čas.

Příprava na minulý půlmaratonský zápis nebyla ideální. Měsíc po ultramaratonu jsem spíš rozplétala nohy a moje závodní tempo byla velká neznámá, ale proběhnout se po kolonádě byl jeden z mých běžeckých snů. Ten se mi nakonec vryl na medaili s časem 1:41:11.

Květnové Karlovy Vary byly pěkně horké, a tak čas pod 1:40, můj velkej sen od začátku běhání, dál ležel nedotčený na jednom z mých běžeckých obláčků. “To zvládneme, ale za každou vteřinou bude stát velká práce,” slyším od trenérky a do října čekám, kolik těch vteřin zvládnu odpracovat.

A že jich panečku bylo!!! 1:37:29. Tak takhle vypadá můj druhý letošní zápis, výsledek několikatýdenní práce a přípravy plné karambolů. Povím vám, stáhnout čtyři minuty stálo zase nekonečné množství odhodlání, úsilí a obětování. A taky trochu nervů.

Těžký trénink se dařil nad očekávání, závod byl na dosah ruky a stejně se moje vydřená síla z tréninku začínala pomalu rozpouštět v podzimních chmurách.

Týden před závodem mi byla vyhlášena celotělová stávka a moje předzávodní prokletí udeřilo v plné síle. Při rušení původního plánovaného závodu v Třeboni by se mi duše vešla do hrsti. Všechno se děje z nějakého důvodu a já odpověď na otázku “PROČ?” nacházím o týden později na cílovém koberci v neplánovaných Drážďánech.

Po pěti dnech v posteli znova nazouvám tenisky a snažím se dávat tělu veselejší impulsy. Těch pár neodtrénovaných kilometrů nahradím kvalitním odpočinkem a na německou jízdu se nakonec těším víc než na tu původní třeboňskou, kterou už beztak znám.

Jet si pro osobák týden po nemoci, s rýmou a nadupaná prášky, je přeci jen velký risk.

Dopředu nevím, jestli tenhle zážitek bude vyhlídková jízda, nebo moje vysněná raketová party. Drážďany jsou mým posledním letošním závodem a konečnou tečkou dlouhé sezony.

Je skoro konec října, teploměr hlásí ideální běžecké podmínky a drážďanské ulice pomalu zahřívají ranní paprsky. Cestou z parkoviště sbírám dnešní první kroky a vyhlížím zatím poklidný startovní koridor.

Do zahájení mého grand finále zbývá jen pár chvil.

Nedočkavě na triko připínám startovní číslo 23013 plné nadějí a plním si kapsy pár gramy energie. Můj osvědčený pohon jsou tři Maurten gely, hroznový cukr a kofeinové želé. Na cyklostezce podél startu roztáčím nohy po dvouhodinové cestě, odříkávám běžeckou abecedu a ladím rychlost na rovinkách.

“Mám natrénováno nejvíc za celou sezonu!” Tak tuhle větu z úst trenérky se snažím napovídat nohám těsně před výstřelem. Odhodlaná vyběhnout plánovaným tempem a s obrovskou dávkou strachu, zvědavosti i natěšení mířím do neznáma.

Po pár vteřinách na trati se ztrácím mezi tisícovkami běžců v popředí závodu, kde panuje hodně optimistické tempo. Pořád čekám, co mi tělo dovolí. Zatím žádná brzda nehrozí, kraje lemují davy fanoušků a podpora srší ze všech stran. Po 30 minutách si energii ještě připojistím prvním plánovaným gelem. Život do žil vhání i bubnující kapely, tempo se zrychluje a kilometry krájí.

Obavy najednou střídá obrovská bolest, docela nečekaně si totiž na první desítce střihnu PB za 45 minut a v tomhle rytmu pokračuji i přes neúprosný protivítr. Vlastně mi nepřijde, že běžím tak rychle, závodní tempo jsem poctivě pilovala do příjemna.

Tepovka sice jak časovaná bomba, ale na plný otáčky, to já umím.

Až v druhé polovině začíná ten pravý boj, který prostě vždycky musí přijít. Bez bolesti přece rekordy nepadají. Nemám žádnou konkrétní, jen už prostě nemůžu a mozek začíná propočítávat každou vteřinu do konce.

Boj ukončím po 97 minutách jako 27. žena pod cílovou branou mezinárodního závodu a těch žen po mě doběhne ještě 990. Před závodem si nesedlo NIC, v závodě si sedlo VŠE.

Poznat zákoutí Drážďan v závodním tempu bylo neplánované a já si nemohla přát krásnější vrchol podzimní sezony. Rychlá a vyhlídková trať, rušné ulice střídala zelená oáza, nekonečné rovinky a hupánky přes mosty zrychlovaly orchestry bubeníků. Zpomalení v zatáčkách nedovolovali skandující fanoušci a poslední metry krátil DJ se svou party až do úplného cíle.

Tak takhle zní atmosféra jako stvořená pro osobáky!

Odjížděla jsem s velkým respektem a vracela se s vděčností. Děkuji behej.com za tenhle zažitek. Děkuji manželovi, co mě vyhlížel na každém rohu, aby mě slovy pochvaly zase o kousek posunul. A všem blízkým děkuji za jejich energii na dálku, co mě vždycky postrčí, když už si myslím, že nemůžu. A já můžu! Pořád dál a rychleji, s ještě větší láskou a pokorou ke svému tělu.

Tento a další články najdete na blogu autorky Běhám a sním