Vůně kvetoucích meruněk, ryngliček, švestek i trnek byla posléze vystřídána vůněmi jabloní a hrušní a doplněna vůněmi kvetoucích keřů a některých zahradních rostlinek, jako například trubkovitým durmanem, jenž svou intenzivní vůní ve večerních chladných hodinách odměňuje běžce zhluboka nasávajícího vzduch se všemi jeho vonnými esencemi.

A nyní, na přelomu května a června, se přidává černý bez, zázračný lékař, akát i jasmín, mnohými obdivovaný, ale alergiky nenáviděný. Je to zvláštní – proč něco, co je od přirozenosti pěkné, jako třeba jasmínová vůně, musí být někomu zprotivěno zdravotními obtížemi? Může za to všechno onen pyl, který přece přirozeně plní svou nezastupitelnou roli při rozmnožování rostlin? Nebo snad ona pronikavá vůně, která jej zákonitě doprovází a je tedy s oněmi potížemi dávána do souvislosti?

Čas růží jsem si vždy spojoval s obdobím, kdy kvetou plané (šípkové) růže. Tedy s obdobím května až června, kdy tyto divoké křoviny jsou poseté kvítky a poupaty světlé barvy. Narozdíl od šlechtěných květů růží jsem na nich nejvíce obdivoval jejich bujnou přirozenost, nevtíravou vůni a neokázalou krásu.

Vždy si připomenu malý dávný příběh tuláka. Jak tak prochází lesoparkem a brouzdá se vysokou trávou pod stromy a obdivuje vše rostoucí a vše kvetoucí, zastihne ho důkladná sprška teplého jarního deště. Stromy nestačí zachytit ten příval vláhy, takže tulák celý naskrz promokne. Za deště utichne vše v lese včetně zpěvu ptáků, aby nechalo zaznít jemným bicím nástrojům dešťových kapek a listí stromů. A půda dychtivě vstřebává každou dopadající kapku.

A pak to přijde… Déšť ustává a ještě za doznívajícího tlukotu jeho kapek se hlasitě rozkřičí ptáci chválící svěží čistý vzduch a zpívající píseň radosti ze života. Do tohoto koncertu se jakoby přidává skleněná zvonkohra vydávající virtuální tóny při každém sklouznutí krůpěje rosy z okvětního lístku divoké růže. Ty tóny se objevují v podivuhodné souhře, tu v libozvučném souzvuku, tu v rafinované jemné disonanci, při níž květ vydá přesně odměřené množství čisté vůně, takové množství, aby vůně nebyla příliš intenzivní, ale aby byla sotva postřehnutelná.

Zmoklý tulák chvíli o růžích přemýšlí. Je to taková kombinace krásy a bolesti. Divoké růže svou krásu chrání trny, schopnými způsobit krvavou ránu. Často jsou růže spojovány s lásku, s tím nejhlubším a nejušlechtilejším citem. Ano, pro něco krásného, dobrého, ušlechtilého stojí za to snést i nějakou tu bolest, nějaké to popíchání o trny, nějakou tu kapku krve…

A tak když poběžíte po pěšince okolo meze s divokými šípky nebo po kraji lesa, vzpomeňte si na zmoklý příběh tuláka a na nejušlechtilejší energii – lásku, která je vtělena do všeho živého, a přece se jí mnohdy nedostává… A nezapomeňte se na chviličku zastavit a trochu si přičichnout.