Tvůj první závod byl hned pilotní závod Jizerská 50 RUN v roce 2014. Jaké to tehdy bylo?

„Myslím, že v roce 2014 jsem v Jizerkách běžela kratší trať, 23 km. Pro mě to bylo úžasné v tom, že jsem dokázala uběhnout tolik kilometrů v horách! Dokázala jsem sama sobě obrovskou věc! Do té doby jsem běhala po rovině, po asfaltu. Tak jsem se téhle výzvy hrozně bála, ale ono to nakonec vůbec nebylo špatné. No jo, bolelo to, ale ten les, ty cestičky, ty lidi, to všechno za to stálo.“

Jaký byl tvůj první dojem z akce Běhej lesy a co tě přimělo pokračovat v účasti i v následujících letech?

„Hrozně se mi to zalíbilo. Předtím jsem běhala pouze městské závody, po asfaltu, po kostkách, centry měst, kde jsou tisíce účastníků, úplně jinačí atmosféra. A myslím, že právě ta atmosféra, lidé, úplně jiné nastavení mě hrozně nadchlo. Nikdo mi cestou neokopával kotníky, nešlapal po mě, neměla jsem cizí lokty mezi žebry, běželo se přírodou, krásnými scenériemi a s kamarádskými lidmi.“

Co se ti na seriálu Běhej lesy líbí? Čím tě oslovil?

„Víš, hrozně se mi líbí, že tím, v jaké výkonnostní kategorii jsem, kde se ve startovním poli a hlavně v cíli pohybuju, tak je to všechno na pohodu. Opravdu, ta atmosféra, jak se lidi baví, nikdo to až moc nežere. Běžím si to vždycky užít. No a samozřejmě vybrané trasy. Karlštejn – kdy jindy bych se dostala dolů, do lomu Amerika? Bílá – součástí kterého jiného závodu je i jízda lanovkou? Boletice – kdy jindy člověk běží světelnou bránou, jak kdyby přistálo ufo?“

Kolik startů na Běhej lesy za svou „kariéru“ máš na svém kontě?

„Jejda, to už ani nespočítám. Ale jestli to byly tak 3–4 starty ročně, tenhle seriál běhám už 10 let, tak je to určitě 30–40 startů! Za těch 10 let je spousta tváří, se kterými se na závodech pravidelně potkáváme, pozdravíme, hodíme řeč a v cíli si slíbíme, že se uvidíme zase příště.“

Jak vnímáš atmosféru a komunitu běžců na Běhej lesy závodech? Vzpomeneš si na tvůj nejoblíbenější zážitek za celých těch 10 let?

„Atmosféra mi přijde hrozně fajn. Jak už jsem říkala, oproti atmošce seriálu městských závodů, mi tady lidé přijdou hrozně v pohodě. Vzpomínám si, že jsem předbíhala dva pány v mém věku. Začali se smát, že mi v kapsičce cinkají drobné. Říkala jsem, že PŘECE NA PIVO, NE? A tak nějak se mě chytli a až jsme společně doběhli do cíle, šli jsme společně na pivo. Neviděli jsme se nikdy předtím, ani nikdy potom.“

Hezká historka…

„Mám i jinou. Jindy jsem vybíhala jedno protivné stoupání, už jsem nemohla, šla jsem pěšky. Najednou mě pomalinku předbíhá klučina, funí, heká a ptá se, jestli jsem OK, proč neběžím. Tak jsem fňukla, že nemůžu, že ty dlouhé kopce nesnáším. A on mě začal povzbuzovat, že když poběžím, budu to mít rychleji za sebou… Bylo to moc milé. A jednou v Brdech, asi 1 km před cílem, předbíhám kluka. Nedá se, zase předběhne on mě. Poslední kilometr jsme se takhle předbíhali, nedarovali jsme si ani metr, hecovali jsme se. A těsně před cílem mě chytil za ruku a doběhli jsme cílem spolu! Vždyť já bych mohla být jeho mámou. Vůbec nevím, kdo to byl, popřáli jsme si v cíli, objali se a od té doby jsme se neviděli. A taky musím přiznat, že člověku udělá strašně dobře, když běží Jizerskou 50, běží mezi turisty, návštěvníky hor a oni se třeba na pár metrů přidají, nebo vedle mě jedou chviličku na kole a paní se ptá (protože vidí, že nejsem z nejmladších), jestli jako FAKT běžím 50 km? Že smeká, že mě obdivuje, že jsem skvělá! A že mi strašně drží pěsti a moc fandí. Úplně cizí člověk! Tohle jsou okamžiky zapsané do srdce a do duše nadosmrti. Kdyby pro nic jiného, tak pro tohle ta dřina opravdu stojí. A to si myslím, že jinde než na takovýhle závodech zažít nejde.“

Jaký závod se ti za všechny ty roky nejvíc líbil?

„Víš, to asi nedokážu říct. Možná moje první Jizerská 50 v roce 2019. Protože jsem si dokázala, že to dokážu. Že dokážu uběhnout 50 km!“

Máš oblíbený závod nebo trať?

„Miluju Karlštejn, moc se mi líbí Bílá. Skvělá je Jizerská 50. Každý ten závod má něco do sebe.“

Jaké místo jsi díky seriálu Běhej lesy navštívila poprvé?

„No, určitě lom Velká Amerika. Tam je přece vstup zakázán, normálně se tam smrtelník nedostane. Při závodě ano. A také vojenský prostor Boletice.“

Setkala ses s nějakými výzvami nebo překážkami během těchto let?

„Největší výzvou bylo, když dcery byly ještě malé, tak to každodenní dojíždění do práce (přes hodinu), vyzvedávání, úkoly, domácnost a do toho si najít čas si jít zaběhat, abych, pokud se přihlásím na Běhej lesy, tam někde nezdechla. Opravdu to bývalo o čase, prostoru, ukrást pro sebe chvíli a najít po ukrutném každodenním shonu energii a čas na to si vzít boty a vyběhnout, bývalo náročné. Tohle bývaly výzvy! Nebo když jsem děti svěřila někomu na hlídání, musela jsem rychle doběhnout závod, v cíli bez zastávky pokračovat během rovnou do auta, a svištět pro ně, ať je stihnu vyzvednout včas! Naštěstí mě nikdy nepotkaly výzvy a překážky, co se týče zdraví.“

Co si říkáš v průběhu závodu? Na co myslíš? Na koho myslíš? Trpíš? Kocháš se, přemýšlíš?

„Neeee, to nechceš slyšet! Trpím, kochám se, nadávám si, povzbuzuju se, vyprávím všem, jak se mi dnes běželo, slibuju si, že tohle už nikdy více, pochválím se! Strašně moc toho sama se sebou prokecám. A je zvláštní, jak strašně rychle se emoce střídají.“

Běháš spíše delší běhy… Jak se na ně připravuješ? Kolik km týdně naběháš? Jak vypadá tréninkový plán?

„K těm dlouhým distancím jsem tak nějak dospěla postupem času. Běhala jsem kratší, byla jsem rychlejší. Ale opravdu, už to není to, co to bývalo. Ty kratší, rychlejší tratě čím dál více bolely. A už ne vždy to bylo pro radost. A zjistila jsem, že když už se vypravím, běžím si na pohodu, kochám se, užívám si to, tak mi to je příjemnější. Takže mi začaly vyhovovat delší tratě. Takže teď běhám každý výběh minimálně 10 km, pod 10 km jen výjimečně. Snažím se běhat obden. No, někdy to nevyjde, tak třeba co dva dny. Ale v týdnu 10–13 km a o víkendu 15 km a víc. A jednou měsíčně půlmaraton. Ale běhám podle nálady, času a počasí. Žádný tréninkový plán nemám. Někdy mám chuť na rychlejší, rovinatou desítku po silnici, jindy na něco pomalejšího, ale delšího v terénu, a někdy sice jen 10 km, ale 2× vystoupám naši rokli. Týdně to je jak kdy. Někdy to nevyjde a jsem ráda za 10 km, někdy se zadaří i 60 km. Ale to spíš výjimečně. Průměrně to je tak 40 km týdně. A co jsem si pořídila běhacího psíka, tak nás volné výběhy terénem, kdy tady pobíháme a touláme se po okolí, zase strašně baví.“

Máš nějaké specifické rituály před závodem?

„Mým základním a jediným rituálem před závodem je se příjemně najíst a dostatečně napít. Jednou jsem při závodě zkolabovala, protože jsem tohle totálně nezvládla (ne, nebylo to při Běhej lesy). Probrala jsem se v sanitce a pak znovu v nemocnici, nebylo to nic příjemného, takže tohle je od té doby pro mě to nejdůležitější. A taky si slíbit, že doběhnu, neztratím se a nebudu poslední.“

Prozradíš nám tvé cíle pro letošek? Uvidíme se?

„Určitě mám v plánu zase dorazit. Už jsem koukala na termínovku. Mám závody zapsané v kalendáři a žádný termín se mi naštěstí nekryje s jinými závody, které ještě běhám. Takže udělám všechno proto, abychom se zase viděli.“

A co ty, přidáš se? Běhej lesy začínají na Karlštejně již 20. dubna.