Jak se běhá ... na Novém Zélandě

Jižní ostrov je větší, pustší a divočejší a žije tu pouze asi čtvrtina obyvatel. Je tu take nejvyšší vrchol Mt. Cook – 3755 m.n.m. ležící v pohoří Jižních Alp. NZ leží v mírném podnebném pásmu a protože je na jižní polokouli, je tu vše naopak. Tedy u nás teď začíná léto a tady se hlásí o slovo zima. Mluví se tu anglicky a maorsky. Maorština je řeč původního obyvatelstva, které je tu v menšině, protože jak tušíte z historického kontextu, Britové tu sváděli tuhé boje s domorodci a mnoho jich nepřežilo (i když jsou známé bitvy, kdy si Britové nevěděli rady s taktikou Maorů a prohrávali na plné čáře…). Maoři jsou velmi dobří vytrvalci. Vychází to z jejich kořenů a ze způsobu života, kterým v minulosti žili. Tedy pohyb v hornaté a drsné krajině, v souladu s přírodou. Při lovu často překonavali velká převýšení a vzdálenosti a běh tu byl na denním pořádku. Druhým důvodem pak byla obrovská invaze Evropanů, převážně Britů.

Proto obytelstvo je velmi podobné tomu evropskému. NZ je jednou z posledních objevených zemí. V polovině 17. stoleti to byl právě Holanďan Abel Tasman, kdo první stanul na půdě NZ a dal mu jméno podle nizozemské provincie Zeeland. Dalším, a to až více než století potom, v roce 1865, připlul k břehům britský objevitel James Cook. NZ se tedy stal britskou kolonií, tak jako spousta dalších míst po celém světě, kde si Britové, často násilím, vydobyli poslušnost místních. Mimochodem prvním člověkem ze zemí království koruny české byl světoznamý botanik, cestovatel a lékař Tadeáš Heanke, pocházející z Rumburska (Chřibská)…

Novozélanďané se postupně chtěli vymanit z nadvlády Británie a jedním z objektivních ukazatelů, že na to opravdu mají, byla a je  jejich bojovnost  na poli sportu. Edmund Hillary, či Arthur Lydiard a mnoho dalších jsou typickým příkladem a k tomu pochopitelně patří běhání!! Lydiard jako světová běžecká trenérská legenda dal světu jogging a je obrovskou ikonou nejen doma, ale i ve světě. Ovlivnil a ovlivňuje mnoho běžců a tady je to dobře vidět. Jeho metody se tu dají dobře realizovat, protože on je z tohoto prostředí a vyrůstal tu v členitém terénu mezi kopci a horami.  Běh jako nedílná součást všech sportů, ať už jako samotný prostředek, či jako kondiční součást, je tu na NZ velmi patrný. Běhá se všude, za každého počasí, za tmy, ve městech, v parcích i na plážích. Běhají muži i ženy, mladí i staří, jednotlivci i skupiny až třeba dvaceti sportovců. Každý si běhá podle svého a všichni jsou většinou přátelští a běžci se mezi sebou zdraví.

My jako cestovalé mající s sebou jen skromné množství věcí na dvouleté cestování (bohužel běžecké boty se nevešly) se zúčastňujeme běhání spíše na plážích, kde není třeba správné obuvi, která je velmi důležitá! Zajímavé ale je, že jsme jedni z mála, ostatní mají totiž běžecké boty i na plážích. Písek je tam někdy dost tvrdý, ale na bosé nohy to nijak nebolí. Dostupnost kvalitní výbavy je velmi dobrá, a tak i ti  nejrekreačnější běžci mají poměrně super vybavení. Každý si jinak běhá kudy chce a stylem jakým chce a lidé to tu respektují a nikdo se moc nediví. To je myslím veliký rozdíl mezi Čechy a Kiwákama (jak sami sebe Zélanďani nazývají). Lidé tu moc nemají předsudky a spíš si obují boty a jdou něco dělat, než by o tom povídali u piva…

Když jsme byli v hlavním městě Wellingtonu a ve všední den se ráno kolem šesté přesouvali autem na trajekt na jižní ostrov, překvapilo nás, že v ulicích moc „normálních“ lidi nebylo. Byli tu převážně běžci, nebo spíš běžkyně!! Takové množství sportovců v tak časnou ranní hodinu jsme rozhodně nečekali. Byly to i velké skupiny běžců. Je to zřejmě důsledek trendu, kdy všichni pracují o stošest, aby splnili očekávání zaměstnavatelů a okolí, a na trénink či pohyb jindy čas nezbývá… Dalším, pro nás dost nepochopitelným jevem je, že tu běžci jsou velmi spoře oblečeni. My se klepeme kosou a seškrábáváme zamrzlá okénka od auta a oni se kolem prohání v tílku a trenkách! Možná jsou skutečně otužilí, ale ke stáří asi pocítí problémy s klouby. A to jim pak budou ostatní v hospodě říkat, že to mají z toho běhání, jenže ve skutečnosti je to nedostatečné udržování svalů a kloubů v tepelném komfortu kvalitního oblečení. Za zmínku také stojí bezpečnost. Drtivá většina nemá ani reflexní pruhy, natož blikátko, či aspoň světlé oblečení. Hodně z nich běhá i podél silnic a mají v uších sluchátka, navíc běhají po špatné levé straně a mají auta za zády. Jezdí se tu vlevo! Já jsem toho odběhal dost, ale tyhle věci jsem si vždycky hlídal. Škoda, že ne všude to tak funguje.

Krajina na běhání je ideální. Jsou tu roviny, ale i pořádné kopce, každý si tu může přijít na své. Můžete hodiny běhat v národních parcích a nepotkáte nikoho, nebo naopak ve městech v parku se připojit k nějaké skupince. Sportovci vždy najdou společnou řeč, a to je spojuje. Podnebí je také příznivé a jsou tu místa, kde je celoročně sucho a tak se dá běhat pořád. A nikdo si tu na vás nebude ukazovat prstem, je to prostě přirozená součást místních. Pokud tedy někdo chystáte cestu na NZ, rozhodně můžete myslet na dobré tréninkové podmínky. Kvalitní boty se dají sehnat i tady a někdy i za dobré ceny.