Procestovali jsme toto „Československo nastojato“ od severu k nejjižnějšímu cípu a dvakrát se stavěli i v metropoli Bangkoku. Tou začneme, protože o ní se dá s klidným svědomím prohlásit, že zde by běhal jen sebevrah. Skoro desetimilionové město se vyznačuje nadměrnou vlhkostí, nezdravou mírou smogu a hlavně přeplněnými ulicemi vším, co spaluje naftu, nebo benzín. Pětistupňová škála pro měření kvality vzduchu má jen první stupeň označený jako „zdraví neškodný“…

V Thajsku by měl být dostupný anglicky psaný časopis Asia Runner, ale při nejlepší vůli jsme na něj nenarazili ani v největších trafikách metropole. Rychle tedy pryč, někam, kde je více „runner's fri­endly“.

Běžci se dají potkat na plážích na jihu. Ze sta procent to jsou evropští a američtí turisté, kteří vybíhají brzo ráno (rozuměj kolem sedmé, kdy svítá), aby se vyhnuli dennímu žáru. Večer to moc nejde, slunce zapadá rovněž kolem sedmé a to je ještě moc horko. Ihned poté nastane černá tma a nikomu se nechce zakopávat o všudypřítomné odpadky (ach, Thajci, proč jste tak nepořádní?) nebo vběhnout někomu přímo do talíře nebo hrnce s horkým olejem v otevřených kuchyních.

Ale i tady se konají běžecké závody, bohužel ten nejbližší je naplánován až na leden. Škoda, stálo by za srovnání, jak se k pořádání staví snaživí, ale chaotičtí Asiaté. Byly by na občerstvovačkách namísto umělých iontových nápojů přírodní elektrolyty ve formě šťávy z kokosových ořechů? Banány by asi musela obsluha stanic bránit tělem proti všudypřítomným opicím a slonům! A medaile by jistojistě byly z rýže…

Přesouváme se na chladnější a turisticky méně vyhledávaný sever. Takřka ideální pro rekreační běh nám přijde obr-park v Sukhothaji. Rozlohou připomíná několik pražských Stromovek dohromady. Bujná vegetace převážně listnatých stromů vytváří vzácný stín, cesty jsou sice prašné, ale příjemně měkké. Projíždí se po nich návštěvníci na vypůjčených kolech, aby si prohlédli ruiny kdysi ambiciozně stavěného sídla. Ne náhodou toto místo připomíná italské Pompeje. Výklus zakončíme na velkém parkovišti posetém stánky s prodejci šťáv z čerstvě vymačkaného tropického ovoce.

Ještě více na severu leží město Chiang Mai. V jeho historickém centru si dopřejeme hned několik uvolňujících thajských masáží za ceny v přepočtu hluboko pod sto korun na hodinu a stopneme si všudypřítomné mototaxíky, tzv. tuk tuky. Nejsou pohodlné, cenu za svezení (ostatně jako za vše v Thajsku) si musíme předem usmlouvat a už vyrážíme směrem ke Královskému paláci.

V plánu totiž máme výběh do hodně tvrdého a dlouhého kopce. Už jsme si zvykli, že kolem nás projíždí jedno auto za druhým. Jejich řidiči sice příliš pravidla silničního provozu nerespektují, ale k chodcům, cyklistům a hrstce běžců se chovají převelice zdvořile a opatrně. Troubení není signálem „uhni“, ale upozorněním „pozor, předjíždím tě“. V Thajsku se jezdí vlevo, proto pozor při přecházení silnice – nejprve pohled doprava!

Po 15 kilometrech stoupání si dáme ještě asi 150 schodů ke „zlatému“ chrámu Wat Phra That Doi Suthep Ratchaworawihan. Odměnou nám budou úsměvy drobných a věčně pohodově naladěných Thajců, Thajek s krásnými postavami (což je nepochopitelné, protože tento národ téměř vůbec neholduje sportu…) a pokud nás přepadl hlad, nabízí se přepestrá škála pouličního občerstvení od rýže, nudlí, přes grilovaná kuřecí stehýnka k žábám a křupajícím švábům.

No nezní to lákavě?