Jak se běhá v Lahti

Počasí je tu nejstabilnější v celé Evropě a opravdu tu mají, na rozdíl od nás, čtyři roční období. A teď tu bylo léto, byť asi krátké, na vrcholu sil.

Tato země je ve srovnání s Českem čtyřikrát větší, má o polovinu méně obyvatel a dva miliony saun. Čtvrtina území je za polárním kruhem, 70% země pokrývají husté lesy plné malin, centimetrových borůvek a také medvědů – s tím jsem tu čest naštěstí neměla. A jezer tu je asi 180 tisíc. I finština je nakonec docela libozvučná, byť napsaná slova vypadají děsivě.

Finové mluví vcelku dobře anglicky, nebo jak sami říkají „finnglish“, a je jim tedy vcelku jako každému nerodilému „anglíkovi“ dobře rozumět. Vidět tu bylo do jedenácti večer, rozednívalo se někdy před pátou a na severu dokonce od půlky května do července slunce nezapadne. V zimě to tu ale musí být deprese. Sotva šest hodin světla, a to jen v tom lepším případě, tady na jihu.

Lesy mezi hlavním stadionem, skokanskými můstky a jezerem Vesijärvi jsou protkané širokými zpevněnými cestami, na nichž se běhají v zimě závody na běžkách a nyní v létě na MS veteránů se tu běžel osmikilometrový závod v krosu. Terény jsou různé – od rovin po pěkné, ne snad extra dlouhé, zato však výživné kopečky. Cestičky jsou pokryté jemnou šotolinou nebo dokonce pilinami, které sem vozí rovnou z pily. Balzám pro nohy! Ty si tady rozhodně nezvrtnete. Jo, snad jen jednou, po svém posledním závodě, steeplu, jsem opojená stříbrem a pocitem, že mám konečně vše za sebou, nekoukala příliš na cestu a zakopla při výklusu o kořen. Na mnoha kilometrech těchto cestiček však zdaleka jediný.

Chcete-li ale opravdu drsný terén, malých pěšinek, kde kameny ani kořeny rozhodně nechybí, je tu také hodně. Vyznavači asfaltu a roviny si přijdou na své u jezera, na jehož druhý konec tu ani není vidět. Kudy ale vedla maratonská trať, ani přesně nevím, podle závodníků i mapky s převýšením byla poměrně kopcovitá a kolem jezera se běželo jen několik málo kilometrů. Do města jsem zabloudila jen krátce – tam to bylo rovné, ale například cesta ke stadionu Radiomäki, kde se běhaly dlouhé tratě, byla hezky nahoru.

V lesích je příjemný vzduch i tehdy, je-li okolo třicítka. Takové teploty tu v létě nejsou výjimkou. Hustý porost mechu a borůvčí zkrátka nedovolí zemi v lesích vyschnout. Ideální pro houby – také tady hojně rostou. A kůrovce tu asi taky nemají.

V kterémkoli okamžiku tu stačí zavřít oči a představit si tutéž krajinu v zimě, jak se na cestách lemovaných diváky prohánějí závodníci na úzkých prkýnkách. Bazén s přírodní vodou přímo pod bubnem největšího můstku, kde jsem si chodila „zaregenerovat“, je také pod sněhem. Občas se také ozvalo šššššŠŠŠŠ………p­ufžžžžžž… To na vedlejší devadesátce pilně trénovali skokani. Na hlavu mi tu nikdo neskočil – z největší stotřicítky je totiž přes léto rozhledna a již zmíněné koupaliště.