Poslední květnovou sobotu (vlastně ze soboty na neděli, soboty byly tehdy ještě pracovní) odjeli do Čechtic a rozhodli se dojít do Prahy oklikami tak, aby trasa měřila rovných 100 kilometrů v limitu 24 hodin.

Ze 17 prvonadšenců došlo nebo se spíše do Prahy dobelhalo celých pět. Mezi těmi, kdo tuto akci připravovali, byl i současný známý fotograf a znalec života na Dálném Východě Zdeněk Thoma, tehdejší přezdívkou Tyčka. Spolu se svým kamarádem a také členem Tlupy Milošem Váňou, řečeným Prťák, se vydali o sedm let později pěšky jako expedice Sakura do Japonska na světovou výstavu v Ósace. Na první československé stovce byl ale úspěšný pouze Prťák, zatímco Tyčka vzdal pro úplné vyčerpání.

Akce si všiml tehdejší nejznámější český týdeník Mladý svět, který o ní uveřejnil reportáž z pera svého redaktora Jana Dobiáše. Diskuse se ovšem tehdy rozhořela i v ryze turistických kruzích, které toto avantgardní pochodování na 100 km nonstop dost ostře odmítaly.

Na rozdíl od bafuňářů našli dálkoplazi zastání v redakci deníku Československý sport, kde o jejich aktivitách začala psát redaktorka Jarmila Švagrovská. O stovkách jsem tedy věděl, ale v tomto ani v příštím roce jsem se ještě žádné nezúčastnil. Ovšem v roce 1965 jsem už neváhal a podle informací v Mladém světě jsem se vydal vlakem do Humpolce, kde byl ostrý start třetího ročníku Tlupní stovky, jejíž trasa vedla převážně po tělese nynější dálnice D 1. Na startu se tehdy tísnil neuvěřitelný počet odvážlivců. Sešlo se nás 136, z toho 16 žen.

Přesně o půlnoci jsme odstartovali sami sebe boucháním papírových pytlíků a vyrazili. Prvním postupným cílem byla obec Senožaty. Tam celý dav dorazil ještě v pořádku, ale kdosi vpředu pak popletl další postup a celý zástup se jako stádo ovcí a beranů vydal bezhlavě za ním. Včetně mne, samozřejmě. Po hodině jsme zjistili, že bloudíme, počali jsme se po vlastních stopách vracet. Kolem čtvrté hodiny ranní bylo už naštěstí vidět, ale my byli pořád někde u těch Senožat na devátém kilometru!

Kufrování nebylo bohužel jedinou patálií a už vůbec ne tou největší. Jak jsem tak předcházel pomalejší turisty a prodíral se dopředu, ani jsem nezpozoroval, že začalo pršet. Nejdřív drobně, pak víc a víc, hustěji a hustěji a hlavně vytrvale.

Svoji první stovku jsem šel v šusťákách a maratonkách, i když nám někteří turisté radili, abychom si vzali pohorky. Nasadil jsem pláštěnku a po tělese dálnice postupoval ku Praze. Kolem padesátky jsem předešel chodce, který tvrdil, že je druhý v pořadí. Nebyl to samozřejmě žádný závod, ale vpředu se už tehdy (a pak na většině dálkových pochodů v prvních letech) závodilo stejně.

„A kdo je před tebou, víš?“ zeptal jsem se toho předcházeného. „Juraj Puci.“ Slyšel jsem už předtím o slavném průvodci Pražské informační služby, který tehdy sloužil na Prašné bráně a jehož koníčkem byla rychlá chůze. S Pucim jsem se tehdy netroufal měřit a kromě toho jsem opravdu nevěděl, jak se bude můj organismus tvářit, až budu na 80. kilometru.

Po celý den pršelo, místy jsme se museli po tělese dálnice prodírat vzrostlým maliníkem nebo březovými háječky. Igelit byl úplně potrhaný, no hrůza. Promáčený jsem po 16 hodinách dosti ostré chůze dorazil na tehdejší konečnou stanici tramvaje č. 19 v Záběhlicích. Seděly tam dvě dívky, které mi sdělily, že Juraj Puci dorazil asi před hodinou a už odešel domů, vyspat se po bezesné noci. Vzdal jsem mu v duchu hold a udělal totéž co on.

Mimochodem, žádné ceny ani diplomy Tlupa neudělovala. To všechno vzniklo až později, když se dálkové pochody rozšířily a především zkrátily na dnešní trasy. Ale moje první stovka byla opravdu nezapomenutelná. Asi měsíc po tomto pochodu jsem startoval na spartakiádním maratonu Kladno – Praha. Jak to dopadlo, napíšu příště.