Doufám, že jste si za ten týden ode mne odpočinuli a že jste schopni ve sledování historie mých 50 let v běhu a kolem běhu pokračovat dál.

Nejprve bych ale chtěl reagovat na dotaz jedné čtenářky, v jakých botách jsme vlastně tehdy chodili ty stokilometrové pochody. Inu v tom, co právě bylo na trhu a co český obuvnický průmysl vyrobil. Zatímco třeba polobotky z n. p. Svit se v té době běžně vyvážely do ciziny a tam šly docela na odbyt, znárodněný průmysl se příliš neobtěžoval, aby nějak reagoval na poptávku po nových typech obuvi pro volný čas. Pro n. p. SVIT v tehdejším Gottwaldově to byla moc malá ryba. 

A tak někteří chodili ze setrvačnosti stovky v pohorkách pro horolezce, které vyrábělo jakési družstvo ševců v Popradě a my ostatní v čínských „kedskách“, teniskách (maloobchodní cena 19 Kč), někteří si na tu štrapáci koupili vymoženost: tak zvané botasky, výrobek firmy Botana ve Skutči na Chrudimsku. Ty stály kolem 150 Kč a byly obuvnicky docela ucházející, ale některé suroviny používané při výrobě byly málo trvanlivé.

Koncem února 1968 jsem se dověděl, že se znovu chystá běžecká štafeta z Prahy do Sokolova v Sovětském svazu. „Znovu“ píši proto, že první pokus o tuto akci zkrachoval a běžci se vrátili ze slovensko-sovětské hranice, protože sovětské úřady včas nezařídily vše potřebné. Jednalo se o 16 vybraných běžců, schopných absolvovat ve dne nebo v noci 10 km v čase kolem 40 minut. 

Účastníci štafety cestovali doprovodným autobusem a na silnici byl vždy gazík (terénní automobil sovětské výroby značky GAZ) se čtyřmi z nich. Jeden běžel a tři byli připraveni jej vystřídat po těch 10 km nebo i dřív, kdyby se mu udělalo nevolno. Princip byl nepřerušit běh za žádných okolností. 

Do projektu se zapojila i naše armáda a dodnes si myslím, že nebýt jednoho plukovníka generálního štábu, který uměl se Sověty jednat jako bývalý Svobodův voják, nikdy bychom se do Sovětského svazu nedostali. Oni o nás zas tak moc nestáli. 

Po slavnostním zahájení štafety na Staroměstském náměstí jsme běželi přes Kolín, Havlíčkův Brod, Brno a Přerov, dále přes Valašské Meziříčí a Rožnov do Žiliny, pak pod Tatrami přes Ružomberok, Poprad a Košice do Vyšného Nemeckého. 

Na ukrajinské straně jsme potom překonali zasněžený hřeben Karpat, seběhli do Lvova a pokračovali přes Žitomír, Kijev, Poltavu a Charkov do Sokolova. Tam jsme slavnostně předali štafetový kolík místním lidem, kteří jej uložili do muzea bitvy. 

Už jsem napsal, že se běželo ve dne v noci, někdy za deště, na Ukrajině za citelného mrazu. „Svou“ desítku si každý odběhl zhruba po 9 hodinách, takže to jednou připadlo na noc, jindy zas na den. Některým ten porušený rytmus života dost vadil a „na palubě“ začala řádit i ponorková nemoc. 

Já se na této cestě nejvíc skamarádil s výbornými běžci a chlapy Antonínem Javorkou z Trnavy a Karlem Cvičkem z Libochovic. Oba to byli v té době vynikající maratonci. S nimi jsem vytvořil trojici, která se nehádala, naopak všechny trable řešila s humorem. Zatímco se ostatní hádali, my tři na zadním sedadle stále zpívali písně "národní i sprostonárodní, aby nám ta štrapáce líp uběhla. Do Prahy jsme se vrátili 8. března a marně čekali na přijetí u tehdejšího primátora, které bylo sjednáno. Nedočkali jsme se, primátor měl už jiné starosti. 

„Kluci, tady se za 14 dní stalo víc, než předtím za 20 let,“ řekl nám na uvítanou fotbalový redaktor deníku Československý sport František Černoch. A touto větou pro mne začalo Pražské jaro. 

Samozřejmě jsme se tehdy všichni víc zajímali o politiku, ale trénovalo se taky. Já musel trénovat chůzi, protože, jak jsem psal minule, jsem se domluvil na vzájemném pozvání s trojící Angličanů a v červnu jsem vyjel za Kanál poprvé. 

Na londýnském – mimochodem tehdy velmi starém, špinavém a nehezkém – nádraží Victoria Station na mne ti tři už čekali, naložili do auta a po úzkých anglických silnicích s četnými dopravními zácpami jsme po několika hodinách dorazili do Manchestru. Druhý den ráno se od radnice vydalo 66 chodců na trať dlouhou 51,5 míle (asi 83 km). Šlo se za plného silničního provozu, který byl tehdy asi tak pětkrát silnější než byl u nás a trať byla dosti členitá. Na nábřežní mořskou promenádu v lázeňském městě Blackpoolu jsem dorazil po 8:53:16 hod. na 11. místě. 

Pohostinnost jsem třem Britům oplatil při jejich návštěvě Prahy a startu na závodě Praha – Poděbrady. Naše tradiční padesátka je doslova nadchla, hlavně zájem diváků ve vesnicích na Nymbursku. To bylo 4. srpna a do středy 21. srpna zbývalo jen pár dní. 

Tři dny před invazí jsem šel v Blansku stovku a v noci z úterka na středu mne v mém kladenském podnájmu probudil rachot letadel, která téměř poslepu dosedala na Ruzyň. Posledním autobusem, který ještě vypravili z garáží, jsem místo do práce vyrazil do Prahy. U zimního stadionu na Štvanici nám zahradil cestu tank. 

Vystoupil jsem a celý den chodil po Praze. Navečer byl problém, jak se dostat zpět, vlaky ani autobusy už nejezdily. Tak jsem šel těch 20 km do Kladna pěšky a u ruzyňského letiště v té tmavé srpnové noci slyšel tichý hovor sovětských vojáků, kteří letiště obsadili. Nebyl to moc dobrý pocit, vlastně to do mě mohli klidně našít. 

(Pokračování)