Tyhle myšlenky mě provázejí posledních pár měsíců čím dál častěji. Letos mi bude padesát. Možná by to mohl být ten správný impuls. Znovu se vyšvihnout do formy, v padesáti. Kdy jindy, když ne teď? Ještě se nechci smířit s tím, že už jsem starej dědek. Sednout si na gauč, založit ruce a čekat, kdy to přijde. Budu bojovat. Jenže jak?

Prolistoval jsem spoustu knížek a postupně se mi v hlavě začal rodit plán. Nejdřív svaly. Jasně, všude čtu, že s věkem ubývají. Myslel jsem, že jednou týdně trénink v posilovně stačí. Prdlajs. Navíc, už od patnácti posiluju pořád stejně. Jenže za tu dobu se přístup k silovému tréninku docela určit změnil, nebo ne?

Takže, bod číslo jedna: změnit přístup k posilování. Víc se zaměřit na nohy, na svaly, které jsem doposud opomíjel. Jiné cviky. Dynamičtější trénink. Ten první fakt bolel jak čert. A ještě horší byl druhý den po tréninku. Nejvíc to bolelo někde u kyčlí. Svaly, o kterých jsem ani netušil, že tam jsou. Ale začínám si zvykat. Občas se ještě trochu stydím v posilovně, když cvičím cviky, o kterých jsem si dřív myslel, že “jsou pro holky”. Nejsou. Dávají mi pořádně zabrat.

Bod číslo dvě: ubrat z běžeckých objemů a taky na rychlosti. Do loňska jsem vždycky začínal sezónu stejně. Do května naběhat co největší objemy, běhat každý den s výjimkou pondělka. Víc jak tři sta kilometrů za měsíc. Teď to snižuju. Běhám maximálně čtyřikrát do týdne. Když mám potom ještě roupy, přidávám kolo nebo běžky. Anebo lezení. Zkrátka jiný druh pohybu. Ale teď ze začátku roku nechci běhat víc, než 70 kilometrů týdně. Spíš míň.

Bod číslo tři: zhubnout. Tak tohle jsem chtěl vždycky. Jenže dokud to zvládaly svaly, nevadilo mi běhat ani s necelým metrákem váhy. Navíc na docela obstojné úrovni. Teď cítím, že se to nevyhnutelně musí změnit. Mám devadesát dva kilo. Každé kilo navíc cítím. Každé kilo dolů mě zrychluje. Musím to zkusit do podzimu, měsíčně aspoň půl kila. A pak to udržet v zimě, protože přes zimu hubnout neumím.

Samo od sebe to nepůjde. Asi bych měl zredukovat všechna ta kolena, žebra a slaninu. A taky pivo. To bude nejhorší. V závodní sezóně klidně loupnu dva tři škopky za večer. Teď v zimě si vystačím s jedním, ale i to je moc. Už jsem to kdysi zkoušel. Omezit konzumaci na jedno pivo za každých deset uběhnutých kilometrů. Fungovalo to. Musím to zas oprášit, tenhle přístup. Vycházelo by to na 5–6 piv týdně, to by se snad dalo. Přestat s tím úplně určitě nechci.

Pozvolna to testuju někdy od konce prosince, tenhle nový přístup. To se trochu zklidnily bolesti zadního holenního svalu, které mě provázejí už od loňské zimy. Sice mě levá noha v oblasti kotníku ještě trochu pobolívá, ale naučil jsem se různé cviky a umím zpevnit sval tejpem. Vypadá to, že jsem na dobré cestě. Jenom se pořád ještě trochu bojím, co se objeví příště. Ale to ukáže čas. Uvidíme, co přinese únor.

Převzato z blogu EUrunner.eu se souhlasem autora