Jednalo se o reportáž z havajského Ironmanu a autoři si dali práci s líčením zbědovaných vytrvalců v cíli závodu, který podle tehdejšího mínění představitelů naší tělovýchovy byl spíše ukázkou úpadku morálky v kapitalistickém sportu než počátkem zcela nového sportovního odvětví, které si během několika desetiletí proklestilo cestu i na Olympijské hry

Jak to už někdy bývá, věci se zvrtnou. Ten zmiňovaný článek u nás způsobil něco, co jeho autoři, respektive překladatelé, nepředpokládali. V tehdejším Československu se záhy našlo několik odvážlivců, kteří si „ironmana“ zkusili nejdříve ilegálně a potom už veřejně. Ukázalo se, že disciplíny Železného muže (plavání 3800 m, kolo 180 km a na závěr maraton) lze zvládnout bez újmy na zdraví. Naše republika byla třetí zemí na světě a druhou v Evropě, kde nový sport začal zapouštět kořeny.

Nebylo to bez problémů, hádka o triatlon se rozhořela dokonce na vysokých postech ČÚV ČSTV: zatímco oddělení masového rozvoje a oddělení metodické novou iniciativu buď přímo podpořilo nebo aspoň tolerovalo, političtí představitelé tělovýchovy byli spíš proti. Nový sport přicházel z té nesprávné strany, v SSSR jej tehdy ještě neznali a vůbec, co si to v tom Sportpropagu vymýšlíte? Nakonec to dopadlo tak, že se iniciativy chopil ÚV SSM a triatlon, který se v našich krajích nezadržitelně šířil, vzal pod svá křídla. Triatlonisté se tedy dočkali legalizace, i když mimo ČSTV, kam vpluli teprve po roce 1990. Přece jen  byla u nás lepší atmosféra než třeba v NDR, kde se oficiálně název triatlon nesměl používat (pocházel přece z USA) a opisovali jej v němčině jako „vytrvalostní trojboj“. Inu, bývávalo…

Léto pomalu končí, a tak je načase skončit také toto moje povídání. Krátce poté, co se koncem roku 1989 zhroutily staré mýty a pravdy, sešlo se pár idealistů, kteří místo aby mysleli na sebe a na to, jak v nových poměrech bez úhony asimilovat, se vehementně přeli, co a jak bude nyní s běžeckými závody. Docela vážně tehdy padl návrh na založení Svazu běžců, který by soustředil jak atletické vytrvalce, tak také běžce neorganizované.

To se mi nezdálo, tušil jsem odmítavou reakci atletických funkcionářů a nechtělo se mi vynakládat úsilí na zbytečné spory. Navrhl jsem tedy, abychom místo organizace běžců založili organizaci pořadatelů závodů, protože právě ty bylo nutné ve změněných poměrech podpořit. Sdružení mělo za úkol radit novým organizátorům, vydávat Termínovku a zaštítit vydávání měsíčníku Běhy mimo dráhu – Maraton, který jako zpravodaj maratonské komise při výboru atletického svazu ČÚV ČSTV vycházel od roku 1963 nepřetržitě.

Doba byla tehdy jurodivá a lidé se spontánně hlásili do nových politických stran, všemožných spolků a sdružení, a tak jsme kupodivu bez větších problémů přesvědčili prakticky všechny organizátory, kteří chtěli a měli možnost v organizaci závodů pokračovat. V únoru 1990 byl založen přípravný výbor SOBZ, koncem května nám civilně-správní úsek MV ČSFR schválil první stanovy a náš spolek byl slavně (a tehdy ještě bezplatně) zaregistrován. Při formulaci stanov SOBZ nám pomáhal JUDr Jiří Hřebejk z Právnické fakulty UK v Praze a dodnes jsem trochu pyšný na to, že naše sdružení bylo jedno z prvních podobných subjektů.

Než se nové sdružení konsolidovalo, ujala se vydávání časopisu TJ Liga stovkařů Praha, která zajišťovala i expedici. Od ledna 1993 vydával Běhy mimo dráhu – Maraton již plně ve své režii SOBZ. Podařilo se nám udržet jak zájem běžců o časopis, tak také vcelku bez problémů přežila i většina rozhodujících běžeckých závodů, což byla markantně jiná situace než v jiných zemích střední a východní Evropy, kde společenské změny vedly většinou k rušení dosavadních sportovních podniků.

SOBZ se zasloužilo o vydání první příručky pro organizátory běžeckých závodů po roce 1990, která vyšla pod názvem „Průvodce po potřebných paragrafech“ a obsahovala informace o povinnostech pořadatelů při pořádání běžeckých akcí a rady pro nové organizátory, jak připravit kvalitní sportovní podnik.

Je zajímavé, že během téměř deseti let (od roku 1990 do roku 1999) nevyšla v České republice žádná odborná publikace o běžeckém tréninku (nepočítám-li obtížně dostupná skripta FTVS Praha). Tento stav jsme se pokusili změnit a ve spolupráci s trenérem a bývalým vynikajícím běžcem Haraldem Hudákem jsme vydali v letech 2000 – 2002 dvoudílnou Běžeckou kuchařku. První díl byl zaměřen na trénink, druhý se zabýval zdravovědou, výživou, problémem sportovních zranění a onemocnění. Ani se nechce věřit, že Běžecká kuchařka I vyšla ve dvou vydáních v celkovém nákladu 2000 ks a Běžecká kuchařka II v celkovém nákladu 1500 kusů. Dnes je zcela rozebrána a soudím, že podobný náklad neměla žádná z následujících publikací o běhu, které začala vydávat různá nakladatelství po roce 2000. Hudák byl prostě první.

Domnívám se, že poměrně kvalitní informovanost o běžeckých závodech a vysoký náklad časopisu Běhy mimo dráhu – Maraton (v době ukončení vydávání v říjnu 2008 byl náklad 1250 kusů bez remitendy) byly hlavní příčinou poněkud pozdějšího vstupu elektronických médií do běžecké tématiky. První server zaměřený na běh sice vznikl již v roce 1999 (Spanker, vydávaný běžcem ing. Zbyňkem Fojtíkem), ale další následovaly až po několika letech (beh.cz), při čemž se jednalo vždy spíše o iniciativu jednotlivců. K zásadní změně dochází až od roku 2006, kdy vzniká projekt www.behej.com. Ale to už jsme v nejsoučasnější současnosti, a proto je čas tyto vzpomínky definitivně ukončit.

K O N E C