Hned začátkem měsíce jsem vyrazil na vícedenní běh. Původně jsem měl v plánu toulat se pět dní po horách, jenže časově mi to vůbec nevycházelo, a nakonec jsem byl rád, že jsem se dokázal utrhnout aspoň na tři dny. Vybíhal jsem z Nového Města na Moravě a jako cíl jsem si vybral Orlické hory, kde jsme si s manželkou naplánovali prodloužený víkend.

První den běhu byl testovací. Přeci jen běhání s desetikilovým batohem na zádech je trochu náročnější než každodenní tréninky v lese. Na druhou stranu jsem těch deset kilo za poslední půlrok zhubnul, takže jsem vlastně nesl podobnou zátěž, jako v lednu bez batohu. Jen rozložení váhy bylo jiné. Ale prvních 30 kilometrů jsem zdolal bez problémů. Večer jsem si ustlal v turistickém přístřešku a druhý den ráno jsem upaloval dál.

Ani druhý den nebyl extrémně náročný. Za celý den jsem uběhl 64 kilometrů a před spaním jsem se cítil relativně dobře. Bohužel jsem už ten večer nenašel žádný větší přístřešek a o půlnoci začalo hodně lít. Ve tři ráno jsem měl žďárák úplně promočený, takže jsem si sednul na dřevěnou lavici do nedalekého mini-přístřešku, zabalil se do vlhkého spacáku, hlavu položil na malý stůl a zkoušel jsem dospat do rána. Moc jsem toho nenaspal a podle toho vypadal třetí den běhu.

A to se bohužel zřejmě projevilo další týden. Vůbec jsem se necítil dobře. I Garmin mě upozorňoval na podezřele nízkou variabilitu srdečního tepu, kterou vyhodnotil jako přetrénování. Lekl jsem se a hodně jsem omezil své sportovní aktivity. Věděl jsem, že mě za 14 dnů čeká náročný běh v Nízkých Tatrách a musel jsem se dát do kupy. Jenže celé dva týdny mi Garmin stále tvrdil, že jsem přetrénovaný.

Do stokilometrového závodu Nízkotatranská stíhačka jsem tedy nastupoval s pochybnostmi. Na jedné straně tu byl přísný časový limit, který mě nutil běžet rychleji než obvykle. Na druhé straně tu reálně hrozilo, že se úplně odrovnám. Takže jsem do závodu vyrazil raději pomaleji a postupně jsem zrychloval. Zvládl jsem to bez větších problémů, když nepočítám dehydrataci ke konci závodu, kterou jsem si ovšem zavinil vlastní blbostí.

Zajímavé bylo, že hned další den po závodě mi hodnoty VST (variability srdeční frekvence) vystoupaly na obvyklou úroveň, tam, kde se pohybovaly naposledy před čtrnácti dny. A na stejné úrovni se drží dodnes, už čtvrtý den. Dostal jsem se z přetrénování tím, že jsem běžel náročný 100kilometrový horský běh? Nevím, ale vypadá to, že jsem už zase v pohodě.

V srpnu mě čekají další tři horské závody. Poslední z nich, běh na polské straně Vysokých Tater, závod Grania Tatr, bude hodně náročný a je vlastně takovou závěrečnou prověrkou před Alpami. Uvidím, jak se ním na konci srpna popasuju.

Celý seriál sledujte na blogu EUrunner.eu. Vychází se souhlasem autora