Dokonce se přiznám, že ani já nechápu, „…co na tom běhání má“. Až po přečtení několika článků na běhejcomu jsem se přistihla, že se mi do hlavy vloudila myšlenka, že bych to mohla i zkusit. Vrátit se příjemně „vyřízená“ po hodince strávené někde v parku, krev plnou vyplavených endorfinů, s vyčištěnou hlavou a správně nabuzená pro nadcházející pracovní den…

Zatím sice neběhám, ale za to ráda chodím. A čím výš, tím líp. Pod vlivem svého životního partnera jsem propadla kouzlu chůze po horách.

Kdysi jsem začala v Tatrách a společně jsme naši „honbu za vrcholy“ prozatím dotáhli do Afriky. Vystoupit hvězdnou nocí na sopku, po kolena  v tufu, stylem dva kroky vpřed a jeden vzad, polykat sopečný prach a zároveň s nudlí u nosu si ho rozmazávat po obličeji  a pak konečně s prvními slunečními paprsky téměř zvracet na vrcholu. To je jedinečný zážitek!

A co teprve sestup. Jsou ta kolena ještě vůbec moje? A mám si sednout a vysypat boty, nebo to vlastně ani nestojí za to?!

Vím, že existují jedinci, kteří dokážou vyběhnout africké sopky i jiné vrcholy. Ale co, říkám si, množství vyplavených endorfinů bychom měli určitě stejné a zážitek z výstupu určitě oba veliký. Já ho tedy mám. Pro mě je to totiž stejné, jako bych uběhla maraton.

Asi to „běhání“ taky zkusím. Zajdu si ke kamarádce pro radu, protože i běhat se prý musí „umět“. A nebo si ji najdu na běhejcomu. A až poprvé vyběhnu na bezvadnou cestičku v našem parku, určitě si vezmu kapesník!

I když, mezi námi, jen se tak v klidu toulat barevnou podzimní přírodou taky není úplně  k zahození.