Kdo se rozhodl jednou běhat, vysní si cíl, který dřív nebo později zdolá. Pak ho zdolá ještě párkrát, vylepší si čas, vzpomínky a boty a kouká, co by mělo být pro něho další výzvou. I já. Přece to ale nezabalím, když už všichni okolo ví, že všude s sebou tahám běžecké boty, nebo nezačnu dělat něco jiného, když už o tom dokážu i psát. Kam se ale nasměrovat?

Jakékoliv extrémní záležitosti předem vypouštím z hlavy. Co mě stojí sil se vůbec donutit a přidat v objemech, když se blíží právě ten maraton. Natož abych přidávala ještě víc! Víc kilometrů, víc bolesti, víc oběhaných bot… Ekonomické hledisko je přece jasným argumentem, ten rodina ocení, do extrému nejdu. Zatím.

Taktéž nemůžu po svém těle chtít, když po hodině doběhne domů, aby se ještě vydalo někam na kole či se máchalo v chlóru. Z kola mě bolí zadek a bojím se sjezdů. Dalo mi hodně práce překonat hrůzu a pustit brzdy, aby mě chytil radar a naměřil rovných 27 km/h z kopce. Záměrně mlčím o pravé a levé brzdě, stále ještě nevím, která je zadní. No a sloupat se jak had z kůže po každé návštěvě bazénu, to taky nemusím.

Něco si vymluvím sama, něco je mi předem rozmluveno. Co takhle orientační běh? Pěkně s mapou někde po lese se proběhnu, občas přes kontrolní stanoviště, žádné masy v ulicích, žádný smog, jen jehličí, cestičky, srnečci, prostě ideál. Předem vytyčená trasa, žádné překvapení. Jsem ale žena a ty přece neumí číst v mapách. Tak jak se s tím poperu?

Dle obecně platného tvrzení nejsem schopna se zorientovat v terénu, najít vrchol kopce, natož umět rozpoznat vrstevnici, nedělám rozdíly mezi vodní a zastavěnou plochou, louky a lesy je to samé, když je to přec zelené. Nic mi ani neříkají puntíky, kostičky, kolečka a jiné obrázky, které jsou stejně tak malé, že ani nestojí za pozornost. Co se tedy stane, když na startu závodu vyfasuji mapu? Zabloudím. Pokud ne hned, tak do příští kontroly zcela jistě. Jsou na takových akcích vůbec nějací dobrovolníci pátrající po zbloudivších závodnicích? Ani nepíšu mužský rod, u nich se takový nedostatek zcela vylučuje. Kdo ho ale přisoudil ženám?

Který vědátor či znalec ženské mentality to řekl jako první? A na základě čeho? Toho bych totiž ráda přesvědčila o opaku. Já to prostě UMÍM. Umím číst v mapě, vím kde je na ni sever, umím používat buzolu a možná bych po pár dnech trápení a hladu určila i souřadnice.  Nutno ale přiznat, že jsem coby žákyně základní školy křižovala lesy v okolí Brna a dokonce nějaký ten závod vyhrála. Nakolik se ale změnily podmínky závodů dnes, nedovedu posoudit. Buzolu mi už do ruky nikdo nesvěří, dospěla jsem v ženu, a ty přece neumějí číst v mapách.

Mám to! Tak pro nás byly vymyšleny navigace. A dá se s nimi běhat?