Přišel, hned se zapojil do tréninku. Beze slova, jen se svým zvláštním úsměvem. A najednou s jarním sluncem a s jeho příchodem jakoby se vyčistil vzduch. Atmosféra se téměř mávnutím kouzelného proutku proměnila. Parta jej naprosto samozřejmě přijala mezi sebe. Ihned. Jakoby tam patřil odjakživa.

Zapadl na místo, které je v každé skupině kvalitních závodníků a tím i vyhrocených individualistů skoro vždy volné a také neoblíbené. Dobrá duše kolektivu, držící partu pohromadě, strhující ji do tvrdé tréninkové práce, vedoucí ji přes všechny překážky za jediným cílem. A to jsou v atletice především lepší a lepší výsledky.

Všechny nás svým přístupem strhl. Moc nemluvil, trénoval a učil se. A rychle. Během pár týdnů díky svému obrovskému talentu začal prohánět všechny, k nimž, když přišel poprvé, vzhlížel s úctou.

Přišlo i koření atletiky. Závody. I on běžel. Nebojácně a velmi dobře. Jeho osobní rekordy se rychle posouvaly na všech tratích. Svým osobitým běžeckým stylem, v jeho věku již těžko měnitelným, rychle vplul do naší běžecké špičky.

Neměl to nijak lehké, celodenně pracoval vesměs v chladném prostředí. Nikdy si nepostěžoval. Spíš on všem foukal na bolístky. Kamarád každým coulem. My o něm nic nevěděli, on o nás snad všechno.

Byl pořád s námi, ať se dělo, co se dělo. Všude byl jeho úsměv, rozesetá dobrá nálada a také ochota všem pomoci. Připadalo nám někdy, že jsme jako jeho rodina.

A byla to pravda. Z útržků zpráv z okolí jsme pomalu skládali jako mozaiku jeho těžký život. Nevěděli jsme ani, že mu, když se s námi připravoval již druhým rokem, zemřela těžce nemocná matka. Otec byl alkoholik, jeho rodina neexistovala. A my mu ji nevědomky nahradili.

Byl mezi námi šťastný, i když se přestal dál tak rychle zlepšovat, jak by se vzhledem k tréninkovým testům dalo očekávat. Nevadilo mu to.

Blížila se vojna. Všichni jsme byli přesvědčeni, že jeho výkony mu zajistí možnost pokračovat v atletice i po dva roky, co neměl být s námi.

Nezajistily. Atletický oddíl, pro který potil krev na soutěžích, reprezentoval ho na závodech, mu nasliboval hory doly, ale nakonec se na něj vykašlal. Nic nezařídil, jak to tehdy chodilo, a najednou bylo pozdě.

Dostával jsem často jeho dopisy odněkud ze Slovenska, protkané úsměvy, ale i skrytou obavou: „Jen ať parta zůstane pohromadě, ať se mám kam vrátit a můžu opět s vámi začít trénovat.“ A s úsměvem mezi řádky dodával: „Já a Ben Johnson se za dva roky vrátíme.“

Bohužel, stalo se to, čeho se nejvíc obával. Ta dvě léta byla dlouhá doba a v součtu s předchozími roky se stalo to, co se i přes veškerou moji snahu stát muselo. Tréninková skupina se rozpadla. Kluci odešli na vojnu, starší se oženili, dívky začaly mít jiné zájmy.

Chyba byla v nás všech, ale hlavně tu chyběl On. Druhá dobrá duše kolektivu už prostě mezi námi nebyla.

Za ty dva roky se mnoho změnilo. I on se vrátil. Přišel, vyčítavý smutek v očích, skrytý pod škraboškou rozesmáté tváře. Tehdy jsem mu nedokázal podat pomocnou ruku. Byl jsem unavený, nemocný a zklamaný mnohaletou, teď téměř zbytečnou, prací.

Párkrát jsem jej ještě potkal. Chvíli závodil. A dobře, dokonce si výrazně zlepšil osobní rekordy, ale postupně mizel z výsledků a tím i z mého života. Ztratil se mi. Aź jednou, po několika letech, se na ligovém fotbalovém utkání někdo prodíral davem lidí ke mně. Stěží se držel na nohou. Opuchlá tvář předčasně zestárlého alkoholika, výpary z něj čpěly na všechny strany. 

Hlásil se ke mně, podával mi ruku. Nepoznal jsem ho. Až po několika minutách pátrání v paměti jsem to s hrůzou zjistil. Byl to on.

Vyblábolil pár nesouvislých vět a když zpozoroval můj neskrývaný úžas, odpotácel se pryč. Nezbylo v něm nic z toho, co jsem u něj vždy obdivoval.

Dlouho jsem jej pak neviděl, jakoby se vypařil. Až letos na podzim, při tradičním setkání naší staré tréninkové party, se poprvé po mnoha letech objevil na srazu. 

Pohublý, hodně poznamenaný věkem a událostmi, ostatně jako my všichni, ale opět s rozpačitým, téměř chlapeckým úsměvem a s přítelkyní.

Po očku jsem ho sledoval. Piva a jiného alkoholu na stolech se ani nedotkl, usrkával minerálku a po počátečním rozpačitém oťukávání se rychle ponořil s námi do vzpomínek. 

Po chvíli jsem to zkusil: „Potřebujeme pomáhat při závodech nebo i na stadionu, s tréninky dětí. Pomůžeš, když budeš mít čas?“ Ožil: „Určitě, jakmile budu doma, jsem tu pokaždé jako kdysi dřív.“  A vzápětí opatrně dodal: „Tedy, pokud mě budete potřebovat.“ 

Usmál jsem se a podal mu ruku. Tu, co jsem mu měl podat již dávno. Oddychl si. Má před sebou těžkou cestu, ale už na ní nebude sám. Stará parta ho podrží a pomůže mu k návratu mezi nás. Jsem o tom přesvědčen.