Měla za sebou bohatou atletickou kariéru s výbornými výsledky. Tréninky ji už nijak netáhly. Nakonec se přece jen nadchla, hlavně díky naší výborné partě. Přidala se velmi opatrně a začala trénovat o trochu víc než dřív. To zvlášť podotýkám. Ona tomu nikdy moc nedala. Při jejím obrovském talentu to stačilo a nikdy ji netáhla sláva našich velkých atletických hvězd, ke kterým mohla při troše snahy klidně patřit.

Běžecké zatížení, to u ní nikdy nebylo s rezervičkou, ale vždy s ohromnou rezervou. Stejně tak i v závodech. Nikdy se nezmáčkla. Co kdyby při tom špatně vypadala. Ke všemu přistupovala s lehounkým nadhledem. Pravá atletická dáma. Dělala vše jako šlechtičny ve středověku. Velmi opatrně, s grácií a s rozvahou.

Přesvědčit ji k něčemu novému v tréninku vyžadovalo vždy nadlidské úsilí a stejně ji k tomu strhl až kolektivní trénink. Těloc­vična? Neznámý pojem, tam jaktěživo nebyla. Posilování? Strašná hrůza. Zásadně se mu vždy vyhnula. Běhat do kopců: „No to jsi se snad zbláznil. Co kdyby mi na těch nožkách pak vyskočily nějaké svaly. To bych nepřežila,“ se stoickým klidem a odzbrojujícím úsměvem hodnotila moje snahy.

Závod v krosu, nic pro ni. Když běžela v terénu, pohybovala se tam jen jako baletka. Jen si nic neudělat a hlavně se neumazat. Přesto závodila a běhala skvěle. Těžila z neuvěřitelného talentu. Když se jí chtělo, to zejména v soutěžích družstev, kdy se mohla rvát za kolektiv, klidně tam střihla půlku za 2:12, čtvrtku za 58 vteřin a patnáctistovku pod 4:40. Dál už to bylo vše moc dlouhé.

Individuálně za sebe jí to moc nešlo. Byla velká trémistka. Přesto mezi dívkami v mé skupině byla nejlepší a také nejstarší. Stala se, coby učitelka, jejich vrbou a pomáhala řešit jejich, pro kluky nepochopitelné problémy. Udržela díky tomu u atletiky dost dívek, které by jinak skončily ve věku, kdy pro ně pojem „jé chlap“ byl rozhodujícím faktorem v dalším životě.

Nikdy nezkazila žádnou legraci a občas mi připadalo, že je ráda, když se může stát terčem vtipných akcí, kterých je vždy v takové partě dost. A ona patřila k oporám této skupiny individualistů­. Běžel čas. Kamarádi se rozprchli. Děvčata dospěla, založila rodiny. I Lenka. Já pokračoval dál v úmorné práci trenéra a dával dohromady další a další běžecké adepty.

Kdykoliv jsme se potkali, a to bylo velmi často, vždy mě překvapilo, že věděla, jaké máme výsledky a živě se o vše, co děláme, zajímala. Se svým typickým úsměvem a upřímným pohledem na věc. Léta utíkala. Z paní učitelky se stala ředitelka školy. Vychovávala svoji dceru a najednou se, coby čerstvá veteránka, objevila na dlouhých silničních bězích. Nevěřil jsem svým očím. Ona, pro kterou byl nedělní výklus smrtelným zážitkem, klidně běhala desetikilometrové závody. A dobře. Jak jinak.

Viděli jsme se v té době velmi často. Když jsem začal učit na základní škole, rychle mě zasvěcovala do tajů výuky rozmazlených dětí. Vždy plná humoru, jako tehdy  28. září 2003 na Svatováclavském běhu v Blažovicích­. A najednou, v dalších dnech, jako blesk z čistého nebe, nás všechny zdrtila šokující zpráva. Nevěřili jsme vlastním uším.

Lenka se vydala na svůj nejtěžší závod. Odhodlaně a bojovně, jak ji k tomu vychoval atletický život. Neustoupila ani o píď. Rvala se neuvěřitelným způsobem se zákeřným nepřítelem, který se nemínil vzdát. Všichni jsme ji obdivovali, snažili se ji podpořit a drželi palce. To bylo vše, co jsme mohli dělat. S neskutečně drsnou a dlouhodobou léčbou se musela potýkat sama. Co všechno si musela prožít a pořád prožívá, to ví jen ona sama a nikdo z nás si to ani v nejčernějších snech nedokáže představit.

Bojovnice. Kdykoliv ji potkáme, jede na kole, plave, dokonce i kluše a s neuvěřitelně optimistickým úsměvem se nepoddává ráně osudu. A je tu pořád s námi. Přežila a přežívá to, co snad ještě nikdo. Musím se jí poklonit, hluboce smeknout a všechny vás poprosit:

Pojďme jí všichni společně držet i nadále palce a podpořme ji, alespoň jen vnitřní silou našeho běžeckého ducha, aby tento životní závod vyhrála.