Šéfem týmu byla Ivana, která určovala tempo našeho pohybu (občas běhu, často chůze a nezřídka i popolézání po sjezdovkách či suťových polích). Na mne zbylo místo člena týmu a staral jsem se o sledování překonané vzdálenosti, nadmořské výšky a o z toho plynoucí propočty, zda stihneme následující časový limit či nikoli. V každé etapě byly dva či tři a nakonec jsme je stihli všechny, byť jeden jen díky tomu, že jej organizátoři lehce prodloužili.

Také jsem hojně cvakal spouští fotoaparátu, hlídal čas přestávek na doplnění tekutin a jak jsem již uvedl, hlavně jsem se kochal vším kolem sebe. Panoramaty hor, krásně zelenými loukami, potůčky a vodopády, suťovými poli. I kravami ve výšce přes 2000 m.n.m.  Batůžky s povinnou i dobrovolnou výbavou o váze kolem 6 kg jsme si nesli každý sám. Těžký mi ale připadal vždy jen několik prvních kilometrů, pak „srostl“ s tělem a nijak nevadil. A jak se blížil cíl každé etapy, rostl mi i úsměv na tváři.

Organizace závodu byla výborná, samozřejmě by se dalo najít pár drobných chybiček, ale nebylo by to příliš korektní. Jídlo chutnalo a bylo ho dost, jak na občerstvovacích stanicích na trati (totožných s body časových limitů), tak i ke snídaním a k večeřím. Spaní bylo velmi spartánské – na zemi ve sportovních halách a tělocvičnách a podobné to bylo s možností hygieny. Málo sprch, jednou jen se studenou vodou, jindy na jiném místě než nocleh, málo toalet. Ranní fronty na kabinky byly trestem pro ty, kdo před startem prostě musí. Pokud ale tým není odkázán jen na sebe a organizátory, kteří z místa startů do míst cílů převáželi každému účastníkovi jednu jedinou velkou tašku, ale má sebou mobilní doprovod, je možné ubytovat se vždy v nějakém blízkém kempu nebo penzionu.

Naprosto fascinující pro mne bylo zajištění bezpečnosti na trati. Nejenže trať byla výborně značená a mapy nebyly vůbec potřeba, nejenže se běhá ve dvoučlenných týmech, aby nikdo nebyl v horách sám v případě potřeby pomoci, nejenže mezi povinným vybavením batůžků bylo teplé oblečení včetně čepice a rukavic (a namátkově tuto výbavu před startem organizatoři kontrolovali), ale přímo po trati se pohybovali zdravotníci a další členové organizačního týmu – pěší, na kolech, motocyklech i v autech. Občas mi přišlo komické, jak se člověk třeba tři hodiny rychlostí lehce přes 2 km/h hrabe někam do sedla a když se tam dohrabe, sedí tam na kameni vysmátý zdravotník a ptá se, jestli je vše OK. Pocit dobrodružství a obdiv k vlastnímu výkonu to samozřejmě neposílí, platí to ale jen při dobrém počasí. A to jsme až na jeden jediný den měli. Ale ten jeden jediný den ukázal, že z 15°C v sedm hodin ráno na startu může být v poledne a o dva km výše třeba jen 5°C, a když je lezavo a fouká silný vítr a přímo na  trati leží mrak, je člověk rád, že někde v tom mraku je i pomoc pro případ nouze.

Fyzicky náročné byly všechny etapy, i po zkrácení a snížení převýšení jedné z nich (pravděpodobně z důvodu její extrémní náročnosti a značného množství již odstoupivších týmů) měl závod celkovou délku 290 km a celkové stoupání 15 100 m. Trochu mi vadilo jen to, že pro běžné rekreační běžce byla velká část stoupání a některé sestupy zcela neběhatelné, ale z videí a fotek na stránkách závodu je patrné, že špička běžela prakticky vše. Absolvovali jsme tu porci za necelých 57 hodin, tedy s průměrem něco málo přes 5 km/h. Nic moc na první pohled, ale ze 65 mix týmů na startu jich dokončilo jen 50 a my byli 44. Při naší premiéře a Ivaniných problémech s puchýři pod nehty obou palců na nohou to považuji za přijatelný výsledek. Jako první Češi na startu jsme myslím obstáli, zvláště když pohled do výsledkové listiny odhalí, že účastníci jsou především z alpských a jiných velmi hornatých zemí. Pro milovníky čísel ještě doplním, že na startu stálo celkem 232 týmů, cíl poslední, osmé etapy jich vidělo jen 167 z nich.

Celý přeběh Alp z Německa přes Rakousko do Itálie jsem zvládl bez jediného puchýře díky dobré volbě bot a ponožek a preventivnímu používání gelových protipuchýřových náplastí. Když se mě zeptáte na značky, rád je prozradím. Zato jsem velmi šlápl vedle při rozhodnutí, že třetí (nejkratší, ale nikoli nejlehčí) etapu nepoběžím v elestických krátkých kalhotech ale v trenýrkách. Od poloviny etapy jsem cítil pálení v rozkroku, ačkoli jsem se jako před každým delším během hojně namazal vazelínou. Po doběhu a umytí jsem nemohl sedět, stát ani ležet, odřeniny mne stále silně pálily. Naštěstí vše do rána zaschlo a pak jsem běhal vždy jen v elasťácích a ještě s kelímkem vazelíny v batůžku, abych se mohl cestou v případě potřeby promazat. Tyto spíše komické zdravotní nepříjemnosti byly to nejhorší, co se mi během závodu přihodilo. Po nedělním návratu jsem si nechal dát relaxační masáž nohou a v pondělí jsem již poskakoval po pražské dlažbě a vůbec nic mě nebolelo. Takže to byla báječná dovolená, kterou mohu s klidem každému doporučit (neberte mě doslova, trochu tréninku je třeba, abyste neskončili jako 65 týmů, které odstoupily). Protože je to závod týmový a protože Ivana prohlásila, že jednou jí to stačilo, vyhlašuji výběrové řízení na partnerku do týmu pro rok 2009. Musí mít ráda kopce a musí běhat o trochu pomaleji než já, aby mne neuštvala.