Dýchám jen mělce, abych si znečistil jen část plic, a jsem rád, když před tím kouřem uniknu ven z obce směrem na Syrovice. Silnička vedoucí do Syrovic je temná, pomáhám si proto kuželem světla z malé čelovky, kterou ale držím v ruce, abych ji měl blíže k zemi a abych krouživými pohyby osvětloval postupně větší prostor před sebou. Batoh na zádech mě drží při zemi a učí mě při běhu příliš nehopsat. Světlem čelovky jsem vyrušil postupně několik ptáků, kteří s hlučným zvukem křídel vzlétli z koruny stromů. Byli to dravci? Nebo něco jiného? Podle zvuku to museli být dost velcí ptáci.

Syrovice mě vítají mnohem lepším vzduchem a také vzpomínkou na oblíbený závod Brněnského běžeckého poháru. Ano, již míjím sokolovnu, jež pravidelně poskytuje běžcům azyl i v nejhorší zimě. Odbočuji na silnici k Ořechovu, opouštím Syrovice a postupně nechávám za sebou všechna jejich světla. Před sebou vidím, jak spolu se mnou se přede mnou po silnici pohybuje jakási temná tyč. Co to může být? Je to můj stín vržený od posledních světel obce, která ke mně přicházejí skoro ve směru vodorovném.

A i ta světla posléze mizí a já se nořím do úplné tmy. Ani měsíc tentokrát na obloze není. Kde může být? Ještě před několika dny touto dobou tu byl. Nechávám měsíc měsícem, konečně i bez něho je tu dobře, ba dokonce mi to dává možnost vychutnat krásu jasné noční oblohy v oblasti, kde obloha není přezářena pozemskými světly.

Je tak hustá tma, že není poznat, jestli běžím po rovince, nebo do kopce. A při mém loudavém tempu to nepoznám ani podle frekvence dechu. Přestávám sledovat silnici před sebou a pozvedám oči k obloze a hvězdám, které září velmi zřetelně. Ne, nedumám nad nekonečnem vesmíru. Vždyť nekonečno je nedosažitelné a já mám rád to, co dosažitelné je. To, co mohu realizovat.

Přesto, nebo právě proto, se na chvíli nechávám unést představami. Směřuji stále na sever. Již neběžím, ale letím. Okolo Velkého vozu. K Polárce. Studený vítr ošlehávající mé tváře navozuje pocit mrazivého chladu mezihvězdného prostoru. Nabírám na rychlosti, takže hvězdy kolem mě se jen míhají a já se přibližuji k Polárce. Z vesmírného vandru mě vyruší okolojedoucí auto. Předjíždí mě a dopředu mi vyznačuje trasu, po které zakrátko poběžím i já.

Když se dostávám do místa, kde mi auto zmizelo z dohledu, rozsvěcují se přede mnou na obzoru první světla náležející Ořechovu. Netrvá dlouho a míjím hřbitov a přibližuji se ke kostelu, který je již z dálky vidět díky silnému osvětlení. Honosné osvětlení nedávno opraveného kostela budí zdání, že lidé zde se chtějí Bohu zalíbit. Ale není to spíše naopak? Že Bůh chtěl, aby se krásné věci líbily nám? Třeba ty všechny hvězdy? Kostel a jeho osvětlení mizí za mými zády, ale nebeská světla mě doprovázejí dál.

Jen tam po pravé straně na východním obzoru upoutá mou pozornost oranžové svítící těleso ve tvaru dílečku pomeranče. To tady v Ořechově mají takové zvláštní osvětlení? Opouštím Ořechov, stále zhruba v severním směru, a oranžové světlo po pravé ruce stále svítí. Jen je o kousíček výš. „Ha! Prozradil ses!“ A k měsíci ve tvaru ležícího C promlouvám dál: „Lenochu líná! Jak to, že dnes vstáváš o hodinu později než včera? A co je to za vstávání, když pořád ležíš na zádech? Varuji tě. Nedopadne to s tebou dobře. Už teď je z tebe skoro půlka. Říkám ti: ne do roka a do dne, ale do týdne a do dne! Pokud budeš každý den vstávat o hodinu později, nezůstane z tebe vůbec nic!“ Ale měsíci je to očividně jedno.

A já již směřuji z nejvyššího bodu u Ořechova silnicí v údolíčku dolů k Bobravě. Za chvíli se po obou stranách silnice nade mnou pnou strmé svahy porostlé převážně jehličnatým nebo smíšeným lesem. A opět se nořím do černé tmy, jen obloha již není prosta světelného smogu od Brna. Nemohu tvrdit, že nepoznám, zda běžím do kopce či z kopce. Lehký odraz a těžší dopad mluví za vše.

Běží se mi dobře, vybavuji si myšlenky z nedávného článku Zdeňka Smutného, kde píše, že na nedělním běhu si dělá inventuru toho, co ho bolí a co ho nebolí. Říkám si se sebeuspokojením: „Já mám tu inventuru jednoduchou. Mě nic nebolí…“ Klesání k Bobravě je dlouhé a po chvíli jsem za tu myšlenku potrestán. V levém stehně zepředu a u vnější strany se při došlapování objevuje tupá bolest. Asi se trochu unavilo dobrzďováním při každém došlapu.

Již se blížím hájence, Anenskému mlýnu a mostu přes Bobravu. Zdá se, že s každými 10 metry klesání je cítit větší chlad. Proběhnu nejnižším bodem a konečně si od namáhavého klesání mohu odpočnout v mírném stoupání podél Troubského potoka a stehno okamžitě přestává bolet. Vzal bych to nejraději lesem, ale v té tmě se mi zdá bezpečnější silnice s rovným pevným povrchem.

Zavětřím a cítím srnčí. Ne na smetaně, ale v živé přírodní podobě. Až asi po minutě uslyším z levé strany zaštěkání. To nebylo od psa, ale od srnce. Poplašný signál. Těší mě, že mé smysly reagovaly rychleji než smysly divoké zvěře. Ale možná to bylo směrem větru.

Stoupání mě přivádí až na křižovatku, kde odbočuji na Nebovidy a z nich přes Moravany do Bohunic. Krásný dlouhý výlet, plný dojmů, zážitků, pohledů, ba i výhledů z Moravan na Brno na dlani, škádlení se s měsícem, obdivu tmy i světla. A nakonec i plný příjemné únavy.