Vánoce kladou své nároky tradičně především na nás, něžnější polovičku lidstva. Dokonce se to od nás jaksi očekává. A tak se každý rok vyvařuje, peče, šůruje, smejčí a padá na hubu.

Běžecký trénink se smrskne na běhání po obchodech, a tak se lehce stane, že se ručička váhy brzy vychýlí povážlivě doprava. Stává se to pravidelně i těm, co si rok co rok říkají: „Už nikdy!“ Každoroční šílenství se odůvodňuje všelijak – včetně oblíbeného „Ježíšek přinese dárky jen tam, kde je čisto“.

Generace hospodyněk měly napečíno, navaříno a naleštíno a na tu, která tak nečinila, se zhusta hledívalo skrz prsty. Možná se tak hledí ještě teď, ale to mi je jedno. Příjemná chvilka s koledami po štědroranním běhu v Krčáku se po třech koledách rozpustí, protože „ženský mají ještě hodně co dělat“. Tak si přidáme pár kilometrů – vždyť Ježíšek, zobrazovaný běžně jako půlroční miminko, také sotva pozná, je-li v domácnosti méně prachu než jindy. Pach chloru v čistících prostředcích mu také sotva půjde pod nos. Navíc, už po rozbalení dárků to všude vypadá jako po explozi, tak na co ten blázinec předtím?

Takže, nevařím, negruntuju, užívám si pohodu a polykám kilometry – v prosinci a lednu jich stejně naběhám nejvíc. Obchodům se vyhýbám obloukem, dárky beru ze čtyř pětin přes internet. Od letoška si je nechám dovézt až domů, protože řada lidí se v poslední době z obchodních center také přesunula na poštu – k balíkové přepážce. Cukroví se smrskne na dva tři jednoduché, leč oblíbené druhy, kdy si to ale i s klukama užijeme. Voní to stejně a je to za večer hotové. Taky obvykle nepřiberu – pokud se peru s váhou, tak to jsou následky opulentních žranic na „povinných“ návštěvách, kde se, pravda, ne vždycky uhlídám. Ajaj, kdyby se to, co se tam sní, převedlo na „koktejl doktorky Kateřiny“, bude to jen nevzhledná hromada cukru a tuku. Přece se to ale nevyhodí, že. V časech, kdy jsem jezdívala zájezdy se sborem, jsem se kochala vánoční atmosférou různých evropských měst, v klidu nakoupila dárky a těšila se na to, jak se vrátím a té hysterii u nás uniknu.

A jak je na tom zbytek rodiny? Babičky se předhánějí v tom, co se jim za ta léta a pod tlakem okolí vstřebalo pod kůži tak, že nedovedou vypnout. I když děti už mají své děti, mají u večeře rády i širší rodinu pohromadě. I tak nám dá obvykle fušku jim rozmluvit, že salátu opravdu není třeba dělat celý lavor a kapra už třetí den také nikdo jíst nebude. Tak se slaví pod několika stromečky – v širším kruhu vesele, v ryze domácím klidně. A dárky? To, co skutečně nejvíc chci, třeba registraci na nějaký vzdálenější maraton, cestu na veteránské mistráky, pořádné běžecké botky či hadříky, nebo třeba tandemový skok padákem, si stejně musím koupit sama. Ale o ty splnitelné dárky si pravidelně píšeme Ježíškovi – ostatní členové rodiny si přání rozeberou a nemusí už nic pracně vymýšlet.

Nejhezčí u stromečku jsou stejně světýlka v dětských očičkách, jejichž drobní majitelé o tom, co tomu předchází, ještě nemají ani tušení a zpravidla se ani nepřecpou. A my velcí – zvedneme se od stolu, zapřáhneme baby-joggera se spokojeně spící ratolestí a půjdeme si raději zaběhat, nemyslíte?