Jak se dá skloubit vyučování na gymnáziu, základní škole, trénování mládeže a ještě k tomu sport na vrcholové úrovni?
Já nevím. Ale fakt je, že mám poslední dobou čím dál tím méně času. Kromě pondělí, kdy si mohu mezi vyučováním na dvě hodiny jít zaběhat, tak vlastně trénuji hlavně po večerech.

Sokolov přitom pro vrcholovou atletiku asi není tím ideálním místem. Nebo naopak?
Tak já si nestěžuji. I když třeba na Dukle to budou mít v některých věcech určitě lepší, běhat se vlastně dá všude. A protože mě moc nebaví dráha na dlouhé tratě, tak stejně běhám venku. Většinou silnice nebo rovnější cesty. Vyhovují mi třeba trasy kolem šachty, Medardu, nebo směrem na Vítkov, Lobzy nebo Hruškovou…

Dá se v takových podmínkách vůbec udržet nějaký pevný tréninkový režim?
Kdysi jsem si psala rozpisy. Takové to: v úterý třístovka, ve středu interval, ve čtvrtek volno, v pátek rozcvička… jenže do toho vždy něco přišlo a všechno bylo jinak. Takže dnes nic, s výjimkou závodů, neplánuju a vše řeším ze dne na den. Někdy si přidám, někdy uberu… prostě podle momentálního pocitu.

Při pohledu na výsledky letošní sezóny zjevně úspěšná strategie…
Rozhodně to byl můj nejlepší rok. I když výsledkově trochu houpačka. Začala jsem dobře už halou, ale pak jsem se nějak nechytla a na republice skončila osmá s naprosto šíleným časem. Ale mě prohry většinou spíš nakopnou. Takže když se mi nedařilo ani na krosu v Jablonném, pořádně jsem se do toho obula a vyhrála půlmaraton v Pardubicích a dost pěkně patnáctku v Lounech.

Jenže pak se to zase houpalo oběma směry. Proč?
Těžko říct. Fakt je, že běh do vrchu na Lysou horu se mi moc nevyvedl, ale v zápětí jsem si na druhém kole extraligy udělala osobák 10:30:02 na 3000 metrů překážek. Jenže další den mi to pro změnu nevyšlo v kvalifikaci na ME v běhu do vrchu. Asi únava. Naštěstí čtyři dny na to jsem si spravila chuť na Zlaté tretře kde se mi povedl republikový rekord v hodinovce 16 422 metrů. Pak jsem vyhrála v Táboře steeple na Mistrovství ČR, povedl se mi i závod na ME do vrchu v Zell am Hammerbach a v zápětí se mi zase pár závodů tak úplně nevydařilo. Proč? No, ono se prostě nedá běhat všechno naplno. Tyhle výkyvy mají i všichni ostatní běžci které znám.

Ale mediální kauzu údajně neobhájeného prvenství na Velké kunratické jste měla letos jen vy…
To je fakt. Když mi první člověk řekl, že někde v televizi slyšel o tom, že jsem prohrála, bylo to dost divné. Ale pak jsem přišla na to, že nemá smysl už po dvacáté někomu vysvětlovat, že to, co bylo v televizi, není pravda. Zamrzelo mě to, ale už je to spláchnutý. Důležité je, že jsem vyhrála, ve výsledkovce to je, a co se píše jinde, není až tak podstatné. Teď se ale soustředím hlavně na další sezónu, abych ty výkony minimálně potvrdila.

Jenže cesta ještě výš asi bude pro učitelku ze Sokolova dost těžká. Už jen kvůli tréninkovým možnostem a podmínkám. Neuvažujete proto o polo či dokonce plně profesionální kariéře?
Ne, to by nebylo nic pro mně. Dnes to mám jako koníček a když vyjde nějaká cena, je to příjemné přilepšení k platu ze školy. Ale neumím si představit, že bych si měla běháním vydělávat.

Přesto jste před časem zmínila, že chcete ve své sportovní kariéře leccos změnit. Co to tedy bude?
Hlavně trénink. Chci ho víc proložit regenerací, ale i doplňkovými sporty. Třeba plaváním, kolem, nebo do něj zařadit i kratší úseky, abych mohla zrychlit styl a případně i přidat nějaký další závod.

Že by přeci jen to, o čem se už dlouho mluví? Sekyrová na maratonu?
Nebudu prozrazovat.

Opravdu ne?
No, všichni kolem říkají, že mi utíkají léta. Ale já jsem trpělivá a do těch čtyřiceti snad ještě v nějaké slušné kondici vydržím. Prostě to nechci hrotit. Vím, že bych ho samozřejmě uběhla, ale když už, tak ho chci uběhnout dobře. A ono všechno chce svůj čas.

Co je tedy prioritou v nejbližší době?
Tak určitě počtvrté obhájit titul v půlmaratonu. Ráda bych také něco slušného zaběhla na Mistrovství ČR v přespoláku a nějak přidala i běhy do vrchu. Je to dřina, je to hodně o vůli a když se to přepískne, strašně to bolí. Ale když člověk stojí nahoře na kopci a dívá se dolů do údolí, odkud původně vyběhl, je to úžasný adrenalin. No a kromě toho samozřejmě Běchovice, Kunratickou… Prostě dokud to jde běhat.

Myslíte snad na konec kariéry?
Tak jeden nikdy neví co přijde a jak dlouho vydrží zdraví. Jednou z té výšky předních míst určitě spadnu dolů. Ale o tom zatím moc nepřemýšlím. I když papírově už patřím do kategorie veteránů, rozhodně se na ně necítím. Takže odpověď zní: ne.

Autor je korespondentem německého deníku Freie Presse v České republice.