Listopad jsem nemíval rád, protože ukrajuje dny. Ve dnech, kdy se ráno probouzím do tmy a pár minut po 16. hodině už nevidět na krok, mě nikdy ani moc nebavilo běhat. Je zajímavé, že prosinec, jehož větší část nám také dne ukrajuje, rád mám. Možná pro ten příslib návratu sluníčka a tepla a ptáků zpívajících nad hlavou. I když je fakt, že dneska jsou kosáci tak zblblí, že vám zazpívají árii i v tom nejtřeskutějším mra­zu.

Teď, když listopad skončil, jsem si uvědomil, že utekl tak rychle, že jsem ani nestačil zaznamenat, že byl. Nejspíš je to tím, že můj týden je nyní rozdělen na dny do středy, které trávím v Praze a v nichž mám tak napilno, že vždy sotva stačím stihnout, co jsem si naplánoval udělat, a na dny, které trávím doma na Hůře. Z okna se dívám na Komorní Hůrku, jednu z nejmladších sopek ve střední Evropě, procházím se kolem Ameriky nebo po Jadranu. Mám-li chuť, zajdu se podívat na Františka do Frantovek nebo si zaběhnu podívat se k Bismarckovi, jak je dnes u Němce.

Mám svět u svých nohou, všude vládne neskutečná pohoda a klid, jaký jsem si neuměl nikdy ani představit. Vše, o čem jsem před rokem jenom snil a představoval si ve své bujné fantazii, se naplnilo, spíše bych však mohl napsat, bylo několikanásobně překročeno.

V těchto chvílích si uvědomuji víc než jindy, že je dobře si jít za svými sny, a to i přesto, že znáte všechny těžkosti a nástrahy takové cesty.

V tyto dny si také víc než kdy jindy uvědomuji, že vše, co dnes dostávám, čím jsem obdarováván, jsem dostal nebo získal prostřednictvím běhu a tím, že jsem se vždy o radost z běhání, kterou mi přináší, dělil s ostatními.

Je to přesně, jak se říká a píše, čím víc z NĚČEHO dáváte, tím víc se vám prostřednictvím TOHO vrací.

Před devíti lety jsem dostal během Brněnské 48hodinovky lístek, který jsem nyní po letech při stěhování zase objevil, a na němž je napsáno: „Běh nemám ráda, takže Vás fakt obdivuji – neb na Vás je v tom běhu i velmi hezký pohled.“ Tehdy mě napadlo, že by stálo za to naučit i jiné mít radost z běhání.

Nikdy mě nenapadlo, že běh mi dá všechno, nač jen pomyslím …

Děkuji běhu …
děkuji životu …
děkuji těm nahoře i těm dole …
děkuji větru …
děkuji vodě …
děkuji ohni …
děkuji vzduchu …
děkuji ptákům, zvířatům, rybám i plazům …
děkuji kamenům, květinám i stromům…
děkuji všem lidičkám …
protože jeden bez druhého bychom nebyli NIC.

Miloš Škorpil

(se souhlasem autora převzato z blogu Miloše Škorpila)