Stříbřité odrazy slunce na dosud mramorově čistém sněhu, který zahalil krajinu do bílé nádhery a donutil ji ulehnout konečně ke spánku, dávají zapomenout na podmračenou šeď inverzní oblohy a snaží se mě vytáhnout od rozehřátých radiátorů ven.

Jsem v tomto ročním období velmi opatrný. Už jsem si s tím užil své, ale to neznamená, že nevyrazím ven. Navíc zimu obdivuji, i když mám mnohem raději jaro, léto i podzim. Je krásná sama o sobě a lesy jsou v ní neskutečně, až nábožně nádherné a zárovně tak tiché, až to bere dech. Ten ostatně bere i ten mráz. Jen zvěř má se zimou problém, snaží se prohrabat hlubokou vrstvou sněhu až ke spadanému listí a hledá pod stromy potravu, která tam ještě zbyla. Srnčí se rozbíhá po lánech řepky, kde se snadněji dostane k paši, ale i k obrovským potížím, které jim tato rostlina způsobuje.  Většina vysoké okupuje krmelce založené senem a v korýtkách okolo nich vybírá nasypané kaštany, případně ochutnává solný liz.

I ptáci, kteří tu zůstali, nevydali se na jih přezimovat v teple, (těm, co odletěli, závidím, jak jsem čím dál starší, hned bych letěl s nimi) včetně křivek, dlasků a ostatních opeřenců, kteří přiletěli do našich krajin ze severu, vezmou v tomto ročním období zavděk kdejakou bobulí, která zůstala v křoviskách. Velmi rádi se shlukují u krmítek kolem domů, či případně vyzobávají zbylá jablka na zahradách nebo i ta, co jim někteří dobří lidé přichystali pod stromy a keře v okolí svých obydlí.

To vše a mnoho jiného lze vidět i proti ostrému polednímu slunci na mé téměř každodenní cestě za lovem kilometrů. V lese mě sice nevítají moje známé veverky a nejukají na mě zpoza stromů. Už také zalezly do svých doupat. Ani křik káňat se nerozléhá okolím. Krouží asi nad nedalekými poli v naději, že uloví nějakou myš, která si vyrazila na návštěvu k sousedkám do okolních děr. Zato je snad slyšet i padání zbylého jehličí z modřínů, ne nadarmo se mu říká modřín opadavý, a také zrezavělých zbytků jehliček hustých smrčin.

Od úst se mi valí pára, sníh křupe pod botama a v tom skvostném tichu lesa se snad ani nehodí běžet. Spíš jen tak naslouchat, vnímat a cítit tu úžasnou nádheru. A také tu pokoru před tím vším. Před silami přírody. A před tím, co pro nás ona znamená, přestože si to většina z nás neuvědomuje a podle toho se také tak chová.

Ono se ani moc o běhu nedá mluvit. Tempo někde kolem osmi, či deseti minut do kopce na kilometr je spíš zrychleným přesunem. Myslím, že i naši vojenští profesionálové v plné polní jsou při svém bojovém cvičení rychlejší. Občasné podklouznutí nohy mi připomene, že ani achilovkám se to moc nelíbí, o tříslech raději ani nemluvím a menisky si už také začaly stěžovat. Co dělá ledový vzduch v průduškách a v krku, zjistím asi už dnes k večeru, kdy budu muset kloktat šalvějový čaj a cumlat řepkový nebo slunečnicový olej. Ale stejně mi to tak nevadí, hlavně díky těm neuvěřitelným prožitkům, co mi tento běh, který téměř ani není během, přináší.

Když se konečně pozvolna dosunu, či spíše vyškrábu nahoru do kopců, zůstávám ve zkoprnělém úžasu stát. A jen bez dechu sleduji průzorem mezi stromy, vzniklým vykácením stopadesátiletých dubových a bukových obrů, na jejichž místě ze sněhu vykukují jen vršky letošních sazenic smrčků, tu rozlehlou bílou nádheru jiskřící i na vzdálených polích ve slunci.

Pomalu se ploužím dál, o běhu už nemůže být ani řeči, spíš se brodím sněhem, a tak v něm alespoň sleduji stopy zvěře. Přede mnou tu žádný člověk zatím nešel, většinou jen brázdilo sníh srnčí, sem tam přeběhl zajíc, ale v údolíčku kolem potoka pod zbylými buky je rozrytá zem od černé zvěře, hledající bukvice. Pod hustými větvemi smrčků jsou zase vidět i drobné stopy lesních ptáčků, hrabajících v zemi u kmínků stromků ve snaze najít něco na zob.

Dosupěl jsem až na otočku. Z kopce pohlédnu ke křižovatce u Tří javorů a vracím se zpět. Tady po lesní silnici už brázdily sníh kola těžké techniky a lesáci nedaleko odtud stahují čerstvě pokácené stromy na skládku pro jednodušší odvoz nákladními auty. Dokonce proti mně jede traktor s pluhem a shrnuje sníh pro snadnější cestu náklaďákům.

To nemusím vidět, nepříjemně to narušilo zážitky z dnešního výletu do přírody. Protože to opravdu nebyl trénink, ale spíš vycházka. Rychle se nořím zpět do lesů, abych utekl rachotu lesních strojů. Vím, že v zimě je těžba dřeva zákonem, ne nadarmo jsem to čtyři roky studoval, ale nikdy jsem k této práci opravdový vztah nezískal. Vždy mě bolelo, když se nádherný majestátný lesní velikán, který přežil věky, ale také bouře, vichry i jiné přírodní kalamity, bezmocně kácí k zemi a připadalo mi to strašně ubohé a zlé. Bohužel je to koloběh přírody a my do mí patříme, i když jsme se dost výrazně vymanili z jejích zákonů. Ale ona nás stejně všechny jednou dostane.

V tomto rozjímání se pomalu spouštím z kopců dolů, opatrně, po svých stopách, abych si něco neudělal. Mívám na to štěstí a úrazů,myslím si, už bylo dost. Tak nač spěchat, vždyť je tu stejně tak nádherně. A že běžecký trénink neměl smysl? Ale měl, nejde jen všechno měřit objemem, tempem a kvalitou. Do toho patří i jiné věci, alespoň u mne. Nakonec zpocený a mokrý jsem jako obvykle a naší tři kocouři, co nechtějí do sněhu vystrčit ani tlapky, sledují z parapetu okna, jak se blížím k domovu a asi s úžasem hledí, co že se to ze mě tak kouří. Oni se nepotí jako já a určitě nechápou, že to dnes stálo za to. Navzdory mrazu, omrzlým uším a ztuhlým prstům, které nemohou ani otočit klíčkem v zámku u dveří.

Tak se zkuste také zastavit v tom shonu po Novém roce a vyrazte jen tak nazdařbůh do přírody. Stojí to za to kdykoliv a v každém ročním období, ale v zimě obzvlášť. A protože se tam teď většinou moc nedostaneme, je to o to kouzelnější.