Ke svým třem oblíbeným okruhům okolo nemocnice, věznice a Kauflandu v brněnských Bohunicích jsem se dostal opravdu v pozdní večer. Ale tělo bylo dychtivé pohybu, neprotestovalo ani proti teplotě hluboko pod bodem mrazu, za chvíli mi bylo teplo i bez šály. První okruh ve volném tempu, jdu do druhého, když tu narazím na stopy.

Nebyly to klasické stopy ve sněhu, které by člověk vytvořil v čerstvém měkkém sněhu. Vždyť veškerý sníh je ušlapaný a zmrzlý a otisky v něm nešlo zanechat. Ale v místě dobře soleném už sníh nebyl a na tomto místě byly jasně viditelné stopy. Otisky sněhu, který se předtím nalepil na boty člověka jako tiskařská barva na razítko. Nebyly to stopy chodce, byly od sebe dost vzdálené. Tedy běžec? Někde tady na trase mám spoluběžce?

Trochu si zahraju na detektiva Holmese a na stopaře Bridgera a snažím se stopu číst. Onen běžec tudy musel proběhnout opravdu před malou chvílí, ostatně nemohlo to být více než těch asi 15 minut, když jsem tady běžel já a žádné stopy tady ještě nebyly. Běžel tempem o něco menším než já, protože mé kroky jsou o poznání delší. Asi bych mohl ještě analyzovat došlap přes špičku – přes patu, pronaci – supinaci, odhadnout hmotnost toho běžce, ale úsek vydatně solený skončil a já opět běžím po zmrzlém sněhu a další stopy nevidím. Co mě však těšilo, bylo, že ten běžec byl pomalejší než já. Doženu ho? Budu se moci s ním pozdravit?

Vybaví se mi záhada z Čapkovy povídky o stopách ve sněhu. Vždyť to mělo docela jednoduché vysvětlení. Jak to, že na to Čapek nepřišel. No nebudu vám ho prozrazovat. Ona některá vysvětlení mohou být opravdu nečekaně lapidární. Vybaví se mi píseň o klobouku v poušti. Nejprve mám také rychlé vysvětlení – někdo si prostě vyjel landroverem na výlet, zafoukal vítr, sebral mu klobouk a jemu se nechtělo se pro něj vracet.

Po chvíli se mi přesto vtírají otázky jakoby z té písně. Kdo to v mrazu běžel? Odkud a kam? A jaká svízel ho přinutila běžet v těchto nočních hodinách, při mínus 10? Kdo to mohl být? Že by to byl Laďa? Aleš? Ale oni běhají stejně rychle nebo rychleji než já. Nebo malý Vietnamec, co ho tady občas potkávám? Ale on běhá v opačném směru.

Při tomto přemítání se opět blížím k tomu místu, kde jsem stopy poprvé spatřil. A jaké překvapení. Vidím zde dvoje stopy. Jedny s kratším krokem, jedny s delším krokem. Tak, a mám na trase dva spoluběžce a nevíme o sobě. Ty novější stopy mají také kratší krok, než je ten můj, takže stále zůstává šance někoho z nich dohnat a aspoň trochu vyřešit záhadu dnešního večera. Ale kdo by touto dobou chodil běhat? To je prostor a čas vyhrazený jen pro mě. Toho běžce nemusela na běžecký okruh vyhnat svízel či trápení, ale prostě jen hlas těla.

Úsek se stopami opět zmizel za mnou a já přemýšlím o stopách. Každý člověk zanechává stopu. Každý náš čin, každé slovo, každá myšlenka se jakoby nesmazatelně zapisují do plynoucího prostoročasu. Z hlediska okamžitého jsou v nenávratnu, stopami zavátými, rozpuštěnými, zmizelými. Z hlediska věčnosti ne.

Vybaví se mi hra, kdy se člověk snaží ve sněhu šlapat přesně do stop toho, kdo jde před ním. Dá se říct, že jde v jeho stopách? Nebo je to jeho nohsled? Nebo patolízal? Jít v něčích stopách má smysl jen tehdy, pokud si to ten někdo zaslouží, je-li nositelem dobré myšlenky, správné životní dráhy.

Běh končím s otázkami. Kolik běžců dnes běželo na okruhu se mnou, aniž bychom se potkali? Kdo to jenom mohl být? Každý zanecháváme svou stopu… Kolik stop bych viděl za sebou, kdybych se ohlédl nebo kdybych se rozhodl běžet okruh čtvrtý? Vždyť touhle dobou tady nikdo kromě mě neběhá…