Někdy už ráno, než rodiče poklidili dobytek, jsme se potichu vytratili a vraceli se až za šera a tak obratně se vplížili domů, že o nás nikdo ani nevěděl. To šlo samozřejmě převážně jen o prázdninách, ale nesmírně jsme si to užívali. S jídlem jsme problém neměli. Chytit si nějakou rybu a upéct ji na ohni nám nečinilo žádné obtíže. A v lesích bylo tolik různých věcí k jídlu. Maliny, jahody, později ostružiny, v zahradách třešně a pak jablka, či brambory. Mimochodem, víte vy vůbec někdo, jak úžasně chutnají opečená jablka napíchnutá jen tak na kus prutu, s dočerna spálenou slupkou, z pod níž prasklinami teče šťáva, nebo čerstvé brambory pečené v horkém popelu? Zkuste si to někdy. A hlavně věcí cti nás pánů kluků bylo, ačkoliv jsme toho měli plné zahrady, přelézt plot a sebrat to sousedům.

Tak pravidelně pokračovaly naše výpravy do okolí a my tím nevědomky sbírali pod vedením našeho neformálního vůdce Mirka nejen neuvěřitelně všestranné pohybové základy, ale i obrovskou obecnou vytrvalost, danou celodenními cestami za dobrodružstvím. A že se jich naskytlo. Od dlouhých běžeckých výprav do lesů, přes prolézání křovisek, šplhání na stromy, plavání v našem pískovém lomu po přeskakování potoků a nevím co ještě.

Jednou z nejvíce oblíbených činností byl skok o tyči přes potok. To se sebrala dlouhá tenká podpěra od větví stromů, kde držela nápor ovoce, aby se pod jeho tíhou větve neulomily, a pak se každý z nás rozběhl z hráze potoka, zabodl tyč do vody a přehoupl se na ní na druhou stranu. Nedej bože, když se někdo trefil třeba do velké hloubky, nebo do hustého bahna na dně a tyč potom zůstala stát kolmo na vodou a nepřevážila se na druhou stranu. To byl pak hukot dolů do vody za obrovského potěšení těch z nás, co se tam úspěšně dostali.

V zimě jsme doma v kuchyni nazuli brusle a jezdili po potoce mnoho kilometrů přes dva rybníky až tam, kde byl led a dalo se tam bruslit. O tom, že se ten led často probořil, jistě nemusím ani mluvit. A tak bych mohl pokračovat. V každém ročním období jsme si našli něco pro nás zajímavého a atraktivního, takže jsme vlastně celý rok nevědomky tvrdě trénovali.

A když to jinak nešlo a počasí to nedovolilo, rozvíjeli jsme všestrannost v naší Sokolovně, pod Mirkovým dohledem, ať na gymnastickém nářadí, nebo třeba jen nesmírně oblíbeným fotbalem s puckou, míčem sešitým do klubíčka z hadrů, ale s hokejovými pravidly.

Kdykoliv se konala nějaká sportovní akce v dosažitelném okolí, nikdo z nás tam nechyběl. Ať to byly běžecké závody, fotbalový turnaj, či cokoliv jiného. Samozřejmě jsme všichni hráli místní sport číslo jedna, hokej. O pravidelné soutěži v hodu kamením už raději nemluvím, to bylo rozbitých oken, ale neumět hodit na vesnici, to by byl každý kluk předem odepsaný. A když jsme pak přišli do školy do Vyškova a dostali do ruky gumový granát, nikdo z nás nesměl hodit pod 60 metrů, jinak měl povinné každodenní tréninky navíc. Kriketový míček nám, klukům z vesnice, pan učitel Fábera zásadně do ruky nedával, protože jsme jej zahodili tak daleko, že už jej nenašel. A to byli mezi námi takoví, pro něž 80 metrů granátem  bylo rozcvičování. I já mám takový osobák, ale až ze střední školy.

Mirek byl o dva roky starší než já. Svým klidným a usměvavým přístupem k životu byl nám všem vzorem, rádcem, pomocníkem, kamarádem a hlavně vedl, možná neuvědomněle, náš komplexní všestranný rozvoj správným směrem.

Dovezl nás na všechny závody v okolí, postaral se o nás a i sám dokázal předvést výborné výkony. V té době nebyla kola jako teď. Sami jsme si  je seskládali z různých zbytků všeho, co se dalo nalézt po půdách a skládkách železného šrotu, a říkali jim „arab“. Je pravda, že na nich dost věcí nefungovalo, zejména brzdy, ale to nám nevadilo. Byli jsme šťastní, že jezdíme.
Pořádali jsme dlouhé výlety po širokém okolí Drahanské vrchoviny a i jako děti zvládli třeba 60 a více kilometrů za den. Jednou jsme si dokonce, přiznávám, už na lepších kolech, zajeli i od nás až do Rohatce, kdy byly motocyklové závody, a starší kluci z naší dědiny tam závodili. To bylo bratru tam i zpět téměř 150 km. Bez jídla, pití a samozřejmě s Mirkem  A jaký jsme měli na konci této cesty hlaďák, to znají asi jen cyklisté a ultravytrvalci.

Právě kolo se stalo pak Mirkovou velkou láskou. Uměl to na něm opravdu dobře a s partou kolem bratrů Usnulových (mimochodem Břeťa je teď trenérem naší úspěšné olympioničky Lady Kozlíkové) jezdil vrcholné cyklistické závody po celé naší republice.

Cesty naší dětské party se pak rozešly. Každý zamířil jinam. Za jiným sportem a jiným životem. Ovšem díky Mirkovi všichni dokonale připraveni. Bohužel někteří, jak to na vesnici bývalo, skončili v hospodách a pár už i díky tomu na hřbitově. Já se dostal k atletice a to, co on do nás vtloukl, mi neuvěřitelně snadno pomohlo nastartovat moji běžeckou dráhu.

I když jsme se později již tak často jako v dětství neviděli, ještě mnohokrát mi zkřížil cestu a pokaždé věděl, jak se nám všem daří jak ve sportu, tak v životě. Naposledy ode mne přebíral vedení dílny na hrubém přířezu v UP Rousínov, kde jsem právě končil jako mistr a přecházel na jiné místo do pobočky ve Vyškově. To už jsem i já delší dobu úspěšně trénoval a navazoval na jeho práci. Pak, oba zaneprázdněni svými koníčky, prací a rodinami, jsme se dlouho neviděli.
Až přišla naprosto zdrcující zpráva pro nás všechny, kteří jsme jej znali. Kolo se mu opravdu stalo osudem. Věren svým zásadám, že kam se dalo dostat na kole, tam si vždy dojel, vyrazil jednou na rychlý nákup do Vyškova. V naprosto přehledné zatáčce jej zcela nepochopitelně srazila nezodpovědná řidička, které vjela do protisměru. Mirek, otec dvou dětí, to nepřežil.

Je nás z té naší dětské party čím dál míň. Když vzpomínám při svém pravidelném klusu kolem našeho hřbitova, děkuji mu v duchu za to, co pro nás udělal, a je mi nesmírně líto, že jsem mu to nestačil včas říct do jeho modrých usměvavých očí.