Já bych chtěla mít chvilku vaši odvahu, sílu, dravost a rychlost. Také schopnost porozumět technickým hračkám by nebyla od věci. Chtěla bych neřešit špeky na břiše či vrásky na čele, mít kamaráda na celý život a vymetat všechny závody, které mě zaujmou. Ano, to bych si teď přála ze všeho nejvíc.

Nevím, kdy to přišlo. Ono se to nějak vplížilo. Ta chuť zúčastnit se běžeckých akcí, zaběhnout si trať, zapsat si čas a pak si ho zkusit vylepšit. Potkat lidi, co také běhají, pokecat si s nimi a vyměnit zkušenosti, případně zajít pak na jeden iontový nápoj značky PIVO. Jenže … jenže ženy se účastní minimálně a když už, tak jsou to většinou samé SK a TJ a nebo mladé a nadějné.

Možná proto normální žena neodběhne v sobotu od plotny, aby si nějaký ten závod střihla. Možná ji také děsí slovo závod. Jasně, má základ v závodění a to my tak nějak nemáme v krvi, ale proč se na nějakých akcích nepotkávat? Vždyť o nic nejde, ne? Stoupnu si na start, zaběhnu a pak paráda pocit. Cha, to se tak lehce napíše… Ovšem třeba zrovna já jsem takový trémista, že před svým prvním a zatím jediným závodem v září jsem musela umýt všechna okna, abych se uklidnila, žaludek jsem měla jak na vodě a tep se i v klidu pohyboval někde ve vyšších sférách. Jenže pak jsem se tak nádherně ztratila v davu, že všechny obavy vůbec nebyly na místě.

Když si prohlížím fotky z různých závodů, je vidět i ten rozdíl v mužských a ženských závodnících. Na startu mají muži v obličeji výraz lovce, takový ten vlčí pohled vpřed, pohled odhadující soupeře a terén, po doběhu do cíle jednoznačně převládá totální hrdost, ať už skončí první nebo poslední. Ženy většinou tak nějak stojí, čekají až to bouchne, pohled soustředěný a obrácený do sebe. V cíli pak prostě jen proběhnou, žádný jásot a vítězná gesta. Výjimky jen potvrzují pravidlo. A proč že tak mudruju? Ále, v tréninkovém plánu stojí, že bych si brzy měla zaběhnout nějaký závod na 10 km. A protože široko daleko není jediná akce, na které bych se ztratila v davu nadšených běžkyň, zaběhnu si tuto vzdálenost někde v ústraní. :o) Ovšem kdyby se třeba nadšený dav běžkyň našel, s chutí bych šla do toho.

Třetí a čtvrtý tréninkový týden se nese ve znamení lehčí virózy, která se sice projevuje jen rýmou a oparem, ale i tak mě nijak netěší. Vynechala jsem pro jistotu jeden kratší výběh a úplně jsem zazdila posilovnu, abych se zbytečně nevyčerpávala. Rychlý výběh jsem teď měla už 45 minut, domů jsem přišla lehce nafialovělá, takže jsem si hned musela vzít dýchátko, ale běželo se mi fajn. Tu barvu zavinil až poslední výběh do kopce. Nedá se používat ovál, z dráhy se stala oranice, takže i tyhle rychlé výběhy běhám kolem sídliště, čili vlnitý až kopcovitý terén.

Dlouhý výběh jsem absolvovala opět na chatě a tentokrát jsem k němu přemluvila i dceru. Dcera od prvních metrů nadávala na mé pomalé tempo, ale sama pak asi po deseti minutách rychlejšího běhu vyhořela, přešla do chůze a všelijakého jiného poskakování. Na konci mě neuvěřitelně potěšila její pochvala: „Mámo, ty fakt celou dobu běžíš! Ty jsi dobrá!!“ Ano, běžela jsem 82 minut s tepem v průměru na 75 % bez přerušení. Ale i tak si pořád ještě neumím představit, že poběžím 2 a půl hodiny a uběhnu za tu dobu 21 km. To je taková utopie, až mě to děsí.