Byla ihned kamarádka se všemi holkami z mé tréninkové party, i když moje tehdejší nejlepší dívka byla její největší soupeřkou v bojích o mistrovské tituly. Soupeřily spolu, jak to šlo. Magda zaběhla československý rekord a Petra jí na republice zase vyfoukla zlato.

Potkávali jsme se pořád na soutěžích, absolvovali spolu nezapomenutelné zájezdy na západ v dobách, kdy to nebylo až tak normální. Prožívali perfektní soustředění, jak u moře v Greiswaldu v bývalé NDR, tak na základně oddílu v Lipovci v Moravském krasu.

Neuvěřitelně se neustále zlepšovala. Lovila medaile z republikových mistrovství ve všech kategoriích. Morava byla jejímu talentu zanedlouho malá.

Přesídlila do Prahy a zmizela mi z očí. Ne však z výsledkových listin. Nadále sbírala jeden vavřín za druhým, reprezentovala v mezistátních utkáních…

A najednou jako když utne. Nikde po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Netrápil jsem se tím. Já ji netrénoval a u holek to tak prostě bývá. V dospívání u děvčat nastanou obvykle růstové i jiné problémy. Změní se jejich myšlení a nazírání na svět a klidně hodí převážnou část svého dosavadního života za hlavu.

Běhal jsem si sám a závodil s mou novou tréninkovou partou a synem. V přípravě na podzimní maraton jsem si jednou odskočil do Bělkovic na dvacítku na silnici. U startu mě zdravila známá usměvavá tvář. Jen jsem se nemohl dobrat v paměti, komu patří. Kulaťoučká postava mladé ženy mi byla sice hodně povědomá, ale mátly mě plné, až kypré tvary. Pak se zasmála a ten zvonivý smích mi nakonec rozsvítil v hlavě. Petra. Nevěřil jsem svým očím.

„Co stalo?“ ptal jsem se jí a žasl při vzpomínce na to, jak vypadala v dětství. Nevadilo jí moje očividné překvapení. Byla na to ostatně už zcela jistě zvyklá. „Měla jsem nějaké zdravotní problémy a tak to dopadlo,“ klidně odpovídala. „Vrátila jsem se tedy domů.“

Ale běhat rozhodně nezapomněla a i s těmi kily navíc si klidně dala maraton za tři hodiny.
Jezdila se bavit po závodech v blízkém okolí. Využil jsem toho, nabídl jí spolupráci a běžecké akce v Rakousku. Přijala to a myslím docela ráda. Nikdy jsem se jí na to nezeptal. Tak začalo naše krátké společné snažení. Snad se řídila i mými pokyny, ale tréninky si jinak vesměs vedla sama. Její výkonnost šla neskutečně nahoru, stejně jako kila dolů. Začala z ní růst obávaná vytrvalkyně. A velmi oblíbená. Neustále rozesmátá, rozpovídaná, nikdy nevěděla, kdy přestat. Alespoň člověk neusnul při dlouhých cestách za volantem. Pravý opak mého syna. Ten řekl jedno slovo doma při odjezdu, druhé v cíli vítězného závodu a ke třetímu se už nedostal.

Pracovala tehdy na benzínce. Směny střídaly směny. Dvanáctky, čtyřiadvacítky. Soboty, neděle, svátky, nesvátky. Pořád dokola. „Nechej toho,“ přesvědčoval jsem ji. „Tak to nejde. Zkus se tomu věnovat pořádně a uvidíš, že se ti to vyplatí. Ostatně u pumpy můžeš dělat vždycky.“ Pochopila to a myslím, že to bylo pro její běžeckou kariéru nejdůležitější rozhodnutí v životě. V přípravě na novou sezónu jsme v dalším roce v době Velikonoc odjeli s celou partou za teplem na kemp do Itálie.

Neuvěřitelně jí to pomohlo. A jak nás tam držela pohromadě. Ponorková nemoc se nám docela vyhnula. Bylo okolo ní pořád veselo. Vzpomínám, jak jedna naše budoucí úspěšná tyčkařka na mě chrlila dotazy v několika řečech. Bylo nás tam na mořském pobřeží v městečku Cesenatico opravdu hodně a z několika zemí. Jen na mateřský jazyk trochu pozapomněla a Petra mě jen kývnutím hlavy a pohybem očí zarazila: „Nech ji, ať se trochu snaží.“ Pak jsem se už smál naplno. Chudák holka, později hodně slavná, znejistěla. Nevydržel jsem to: „Co takhle po našem? To by nešlo?“ Rozesmála se také. Doufám, že ji ještě někdy potkám, abych jí to připomněl.

Už tam jsem viděl, že je na tom Petra hodně dobře. Potvrdila to brzy po návratu. Pětka kousek nad šestnáct minut. Nejen já jsem valil oči.

Rozjela svoji dráhu naplno. Už samozřejmě postupně beze mě. Znala se dost dobře a trénovala víceméně sama. Já jí víc nemohl stejně dát. Byl jsem šťastný i z toho, že jsem snad přece jen trochu přispěl k jejímu neuvěřitelně úspěšnému návratu.

Sleduji pořád zpovzdálí tu neskutečně dlouhou a pořád i v současnosti úspěšnou běžeckou kariéru naší nejlepší vytrvalkyně. Stále se nevynořil nikdo, kdo by ji u nás porážel, a myslím, že to, co ona dosud dokázala, ať na závodech v zahraničí, nebo u nás, třeba na Běchovicích, nikdo v blízké ani vzdálenější době jen tak nepřekoná.

Měla blízko i ke svému životnímu snu, startu na olympiádě. Bohužel limit byl tvrdší než její zdraví. Přesto na běhání nezanevřela a jde svou cestou dál.

Velmi často se v poslední době opět potkáváme. Pomůže, kde může a zůstává stále stejná perfektní kamarádka do nepohody a pořád stejně upovídaná. Jak já říkám: „Co o sobě neví, to nepoví.“ Mám teď kolem sebe po delší době velmi kvalitní partu holek a i její jednu starou kamarádku z dětství v Geotestu. Když se sejdou, musím od nich. Ohluchl bych a přišel o rozum z těch jejich řečí, ale mám z nich všech radost a hlavně z Petry.

Jen mě mrzí, že když se jdu s ní před závodem rozklusat, ten její tradiční objem kilometrů na rozdýchání, tak, pokud to vůbec vydržím, už nemusím běžet závod. Odběhl jsem si ho už s ní předem v rozklusu.

Co se dá dělat. Roky nezastavím a někdo na to má a někdo holt ne. Tak už je to na tom světě zařízené a já věřím, že ona na to bude mít ještě hodně dlouho.