3. etapa – 91 km
Ráno čekají hned dvě překvapení. Než jsme mohli cokoliv udělat, přišla parta beduínů a doslova nám odnesla stan nad hlavami. Nejen nám, za chvíli to potká celý tábor. Je to úžasná podívaná. Představte si, že by vám v 6 ráno někdo odnesl stěny a strop ložnice a koupelny a to samé by se stalo všem sousedům. Takový panelák bez stěn a stropů. V mžiku celý prostor kempu vypadá jako tábor utečenců.

Druhé překvapení nás srazí do kolen. Místo plánované etapy 70 km nám organizátoři připravili lahůdku – 91 km. Marně se domnívám, že tomu anglicky špatně rozumím. Je to tak a je to ve 24 leté historii nejdelší a nejtěžší etapa a nikdy prý ani v budoucnu nebude delší. Výborně. Z toho půlku půjdeme v noci, tato etapa je dvoudenní, ale zato non stop. Na startu je jak před funusem, každý si to představuje. Vzhůru do pekla!

Slunce pálí jak ďas, je půl desáté ráno. Kromě čela závodu (tam opravdu nevidím) dnes nikdo nezávodí. Nepadají ani obvyklé legrácky, ticho jako na hřbitově. Na dvacátém kilometru mě strašně bolí záda a vůbec mi to nejde. To brzy. Nepřipouštím si, že mám před sebou 70 km. Kdo se jednou dá na pochod, nemá jiné cesty, než dopředu. Moc to nefunguje. Když to jde, tak to jde, když to nejde, tak se musí běžet a všechno časem přejde. Ano, i mě to nakonec  přešlo. Sápu se dál a je mi dobře. Užívám si ale jen pár hodin.

Slunce se kloní k západu, nevěřím, že červené značky budou ve tmě vidět. Propadám panice, že zabloudím. Běžci se roztáhli, sem tam je někdo vidět, za chvíli bude černočerná tma a ke kontrole je ještě daleko. Je to tady, čelovku mám v batohu, stejně jako ostatní, nikdo nevidí nikoho, všichni si mysleli, že to za světla dojdou. Nikdo nechce zastavovat a hledat světlo, snad to už bude kousek. Probleskují světla kontroly, pro tuto chvíli jsem zachráněná, ale co bude pak? Je mi strašná zima a nic nevidím, mám hlad a strach a jsem zase sama.

Teď závidím týmům, kdy jde třeba pět lidí spolu, jeden vpředu řeší orientaci, udává tempo a zbytek se veze – jen jdou a na nic nemyslí a časem se vystřídají. Na kontrole jsou desítky světel – každý něco dělá a svítí vlastní čelovkou, ale jinak je všude tma, Vůbec nevím, kudy z kontroly pryč. Nakonec nacházím svítící tyčku a vyrážím.

Zase jsem sama v poušti, je absolutní tma, navíc jsem v dunách, na vršku je vidět bod, dole absolutní nic. Duny jsou velmi prudké – nahoru se leze po čtyřech, dolů organizovaný pád. Po hodině jsem dala tři kilometry. Chvíli jde se mnou Australan, mladý kluk, má trpělivost s mojí angličtinou. Krásná chvilka, hovořím a naslouchám a rozumím. Brzy je po idylce.

Světla míří do kopce, hodně do kopce. Není to duna, to je prý dobře, slyším před sebou. Sápeme se neuvěřitelně prudkým svahem, korytem napadaných volných kamenů a písku, nic nevidím, padám chvíli dopředu, chvíli dozadu, lezu po čtyřech. Neschůdné i za světla, navíc to nekončí. Netěším se na vršek, protože vím, co bude dál – to samé dolů. Není to stejné, dolů je propast, kde se týmy spouští po podaných rukách.

Chvíli si sedám, najím se  a uklidňuji se, abych to sešla ve zdraví. Po sérii pádů jsem dole. A zase jsem sama, nikde nikdo. Cesta je ale rovnější, tak jsou vidět světla. Už dávno měla být další kontrola, ale nikde nic. Tady se láme chleba, je to nadoraz, na krev. Jsem u světelné tyče a pode mnou je propast. Nevěřím, že je to tudy, ale nevidím jinou cestu. Musím na někoho počkat a musím se ho udržet. Ze tmy se noří Ital Carlo, známe se z Tunisu. Beze slova mi podá ruku a zvedá mě ze země. Má toho taky dost. Pajdáme spolu a dojdeme na kontrolu.

Musím si nutně odpočinout. Vařím čínskou polévku, na kterou se těším 30 km. Kolem mě obraz zkázy. Spousta lidí padla do písku do spacáku a spí s rozsvícenými čelovkami. Někteří ošetřují krvavé nohy. Někdo se jen tak plouží. Na chvíli zalézám do mého tenoučkého spacáku, ale je mi strašná zima. Zvedám se a jdu dál. Ale kudy? Zase jsem sama a zase nevím kam. Spousta světýlek, ale nikdo na cestě. Navíc fouká, přichází písečná bouře, zvedá se písek, špatně se dýchá a není nic moc vidět.

Ze tmy se noří Carlo, nebyli jsme domluvení, jásám. Před námi je 17 km údolí (naštěstí není vidět), svět se scvrkl na dobytí dalšího a dalšího postupového světla. Carlo to docela valí. Za žádnou cenu se nechci pustit, různě padám, zase ho dobíhám. Nikdo na nikoho nečeká, nikdo nic neříká, nejsou síly, je to jako ve vysokých horách, každý sám za sebe. Jsme utahaní, zakopáváme o šutry a keře, oči unavené, ale musíme se dostat k poslednímu kontrolnímu bodu.

Každým krokem se tam blížíme, každou minutou se blíží svítání, už vidím úzký proužek světla před sebou. Za světla bude úsilí poloviční. Hraju krásnou hru – jako co bude dřív, jestli světlo nebo kontrola. Oba výsledky jsou úžasné – od kontroly je to totiž už jen 11 km do cíle. Vyhrálo světlo. Ohlížíme se s Carlem nekonečným stoupajícím údolím, utrousím italskou nadávku, směje se jako malý kluk. Od kontroly to valíme do cíle. Teď už je jisté, že to dáme.

Stojíme spolu v cíli, je 8 hodin ráno. Nemůžu dojetím ani poděkovat. Tečou mi slzy. Později píšu v dopisu: „Milý Carlo, navždy pro mě zůstaneš rytířem z dávných časů, který sestoupil z nebes a dovedl mě tmavým peklem ke světlu a teplu – do cíle. Nikdy ti to nezapomenu. To není z pohádky, to je pravda.“

4. etapa – 42,2 km
Vstáváme do slunce (stan zase odnesli), útrapy včerejška jsou pryč.  Dnes je poslední etapa, zato maratonská. Na startu to vypadá, že už jsou všichni v cíli, samé legrácky a úsměvy. Hned na začátek stoupání na hřeben a po chvíli další. Nemohu uvěřit, že jsem včera doběhla 90 km a dnes zase běžím. Než se rozkoukám, jsem v polovině! To není možné, kdo to za mě odběhl?

Od kontroly vedu v duchu rozhovor s panem Krausem v pořadu Uvolněte se, prosím. Výborně se bavím a vydrží mi to 10 kilometrů. Běžím tam, kde ostatní jdou, je mi krásně, občas fotím. Samozřejmě mi ta pohoda až do cíle nevydrží, zase kopec, kolikátý už? Nemůžeš? Tak se nech vyfotit a ono to dál půjde lépe. Toužebně doufám, že za hranou na obzoru uvidím cíl.

Najednou zpoza hrany vykoukne česká vlajka. Od rána ji vyhlížím a dočkala jsem se. Normální člověk to tak neocení, s českou vlajkou se potká tak na 1. máje, u voleb nebo na státním pohřbu, ale na závodech to je jinak. Je málo krásnějších pohledů, než na české barvy na Sahaře. Na hraně je Libor, přijel mě na závěr podpořit, úžasný pocít. Za hranou mě čekají poslední dva kilometry.

Beru vlajku do ruky a užívám si to. Usměvy  a fotky, a zase  úsměvy. Cíl se blíží, naposledy vidím bránu z této strany. Naposledy v životě. Dostávám medaili a nějak mi nedochází, že je konec. Objímám Libora,a tvoříme sérii fotek. Na kopci nad táborem otvíráme pravý český šampus a užíváme výjimečné chvíle. Mít u sebe v tuto chvíli někoho blízkého je úžasné umocnění zážitku. Jsem mu hluboce vděčná, bez něj bych tady nikdy nebyla.

Teď už mě čekají jen samé výhody a sociální jistoty – jako třeba čisté triko, teplý spacák, večeře od organizátorů a koncert orchestru Pařížské opery přímo v kempu. Ráno bude ještě snídaně a po odjezdu z kempu taky sprcha v hotelu.

Závěr
A jsem zase v civilizaci, šátek ze závodu teď nesundám alespoň týden, doma za oknem v pekáči  dosouším mokrý saharský písek. Naposledy (než je uložím)  a se stejným dojetím jako na závodě čtu e-maily mých fandů. Tak jsem nikoho nezklamala, jsem v cíli závodu, který byl sice o dvě etapy kratší, zato při zachování stejného celkového počtu 203 kilometrů.

Skláním se před všemi, kteří mi pomáhali, cítím hlubokou vděčnost. Vážím si svého 511. místa ze 770 závodníků, kteří závod dokončili (47. místo ze 103 žen). Nelituji ani minuty z celkových 40 hodin a 57 minut, které jsem strávila na trati závodu na největší poušti světa. Moje nohy na to ani nevypadají, pár otlačenin a puchýřů, klidně mohu zítra zase někam běžet. Klidně i po poušti, je totiž barevná, rozmanitá a nádherná.

Jestli bych jela znovu na MDS? Určitě ne, bylo to tak krásné, že podruhé by to mohlo být jen horší a to by byla škoda. A co dál? Je spousta dalších krásných závodů na světě, mohu si v klidu vybírat. Nemám totiž kam spěchat, ten nejtěžší už mám.

Navždy.

Výsledky závodu