Honzo, vidíš alespoň něco?
Rozpoznávám jen světlo a tmu, jinak nic nevidím. Jak to ale bývá u lidí, kteří nemohou využívat některý ze smyslů, mají naopak více vyvinut smysl jiný. U mě je to sluch.

Přišel jsi o zrak následkem nějakého úrazu?

Přesně už si nepamatuji, kdy ke ztrátě zraku u mě došlo, ale nikdy jsem neviděl ostře. Rapidně se to zhoršilo někdy kolem dvanáctého roku věku. Mám o rok staršího bratra, ten vidí normálně.

Přes tento hendikep jsi hodně aktivní. Věnuješ se lezení po skalách, horolezectví a běhu.

Život tak není jen o přežívání někde ve městě v uzavřeném prostoru za zdmi bytu. Jsem šťastný, že mohu provozovat sport a pomáhat podobně postiženým. Založili jsme lezecký oddíl Matahari, v němž se snažíme postiženým sportovcům, nejen nevidomým, zajistit asistenty, aby se mohli věnovat lezení, získáváme pro ně potřebné vybavení. Pořádáme také jejich setkání s lezeckým programem, takzvané „hendikempy“. Jeden z nich se bude konat za několik dní, o víkendu od 15. od 17. května na severu Čech v oblasti Tiských stěn.

Začal jsi dříve s lezením nebo během?

Nejdříve jsem začínal s během, ve škole jsem se věnoval atletice. Lezení jsem začal provozovat až později.

Máš zkušenost s nějakým běžeckým závodem?

To ne. Pražský maraton bude mým prvním závodem. Těším se. Já běhám jen pro radost tak dvakrát až třikrát týdně. Záleží to na časových možnostech. Mám svou oblíbenou trasu vedoucí po silnici a lesních cestách v oblasti Stříbrné Skalice u Sázavy, uběhnu pokaždé tak osm až deset kilometrů. Během také získávám kondici potřebnou pro lezení po skalách.

Nevidomí běžci mívají svého vodiče, s nímž jsou spjati pomocí lanka. Jak se budeš při závodě orientovat ty? 

Při svých bězích mám dobré zkušenosti s lavinovým vyhledávačem. Mám rád volnost a tento způsob mi víc vyhovuje. Funguje to na principu přijímače a vysílače. Kamarádka, která mi dělá trasérku, běží přibližně dva metry přede mnou. Podle zvuků, které vydává vyhledávač a jejích slovních pokynů, se orientuju. Ani moc nepadám (smích).

Bohužel tuto metodu nebudu moci použít při Pražském maratonu, protože tam bude velký hluk a já bych neslyšel zvuk lavinového vyhledávače. Tak budeme muset zvolit klasickou metodu, kdy budeme spojeni pomocí lanka přivázaného k rukám. Nejsem na to sice zvyklý, ale už jsem si to vyzkoušel a bylo to v pohodě, takže v neděli poběžím jako poslední člen štafety Světla pro svět dvanáctikilometrový úsek do cíle maratonu.

Na tvých webových stránkách mě zaujal projekt Schody do nebe. Můžeš jej přiblížit čtenářům?

Ten projekt vymyslel český mezinárodní horský vůdce Honza Bednařík. Schody do nebe představují sedm světových vrcholů, každý z nich na jiném kontinentu. Každý rok bych chtěl zdolat jeden z nich, začít u toho nejnižšího a stoupat výš jako po schodech vedoucích do nebe, kam až to půjde. Za sebou mám již Elbrus a Kilimandžáro, v roce 2001 jsem byl na vrcholu Mont Blancu. Teď je na řadě jihoamerická Aconcagua a jednou možná zdolám i poslední schůdek, Mount Everest. Zkusím to co nejvýš, ale kdyby to nevyšlo, nebudu se tím trápit.

Jak se orientuješ při běhu, to už vím, ale jak je tomu při lezení? To si nedokážu představit.

Následuji směr lana lezce, který leze přede mnou. U traverzu dá jištění, a když pak lano od tohoto jištění směřuje vlevo, vím, že je třeba traverzovat vlevo. U klíčových chytů mě zkušený lezec naviguje slovně.

Když stojí horolezec na vrcholku hory a rozhlédne se kolem, kromě pocitu, že to dokázal, se kochá pohledem na okolní vrcholy, na krajinu. Jak prožíváš vrcholový pocit ty?

Známí mi na vrcholu popisují, co vidí kolem, a já si to vybavuji v mysli. Člověk, který něco zažil a pak teprve přišel o zrak, to má mnohem horší, ten zážitek mu chybí. Co se samotné hory týče, třeba u Kilimandžára jsem měl možnost si osahat maketu hory a získat tak představu o tvaru hory. Když jsme stoupali vzhůru, představoval jsem si, na jakém místě hory právě jsme podle toho, jak jsem si to pamatoval z té makety.

Chtěl jsem ti věnovat náš časopis Běhej, ale pak jsem si řekl: „Hrome, vždyť Honza si ho nepřečte.“

Pokrok vědy umožňuje i tohle. Časopis si naskenuji a v počítači se naskenovaný dokument převede do zvukové podoby. Takže si jej vlastně nepřečtu, ale poslechnu. Dnes už existuje pro nevidomé celá řada vymožeností, například mluvící hodinky, které vám řeknou, kolik je hodin.

 Z Honzy po celou dobu rozhovoru čišela pohoda a radost ze života. Žádné stesky nad ranami osudu, žádné žehrání nad tím, že něco nejde. Jeho optimismus, sílu a energii bychom mu my, takzvaně nehendikepovaní, mohli závidět.

Budete-li v neděli stát podél trati Pražského maratonu a obvykle běžcům netleskáte, udělejte tentokrát, až poběží kolem nevidomý běžec se svým vodičem, výjimku. Úctu k tomuto výkonu můžete vyjádřit i přispěním na konto Světla pro svět.

Webové stránky Honzy Říhy

Projekt Schody do nebe

Nadace Světlo pro svět