Unser Halfmarathon: Půlmaraton za velkou louží

Gábina pojede i AtomicMana a proto běžela jen kontrolní desítku, já jsem si naordinoval plnou (vlastně poloviční) dávku. Vidina letní idyly okolo jeden a půl hodiny se mi opravdu zamlouvala.

Albuquerque je takřka ideálním místem pro jarní triatlonový trénink (jen kdyby letos bylo trochu tepleji), suché a slunečné pouštní povětří, nadmořská výška 1500 metrů a víc, ceny benzínu a jídla mírné (oproti Kalifornii či Coloradu). Několik místních bazénů má vstup za „babku“ (při dnešním kurzu 45,– Kč na celou otevírací dobu, zapomeňte na hodiny a nerudné lázeňské), přičemž součástí plavecké kultury jsou maximálně dvě osoby v jedné dráze. Obvykle je však prázdněji, tudíž máme často každý svou.

Cyklistika na solidních silnicích nabízí výběr, roviny podle Rio Grande nebo kopce směrem k Santa Fe. Jen provoz ve špičkách je hustší, ale i jinde ve Státech je to stejné, auta se tu řídí od šestnácti.

Běhání tak pestré není, ale stojí za to. Cyklostezka pod horami (ach, ty výhledy na třítisícovou „korunu“ Sandie) je dlouhá 10 mil a totéž zpět, kratší vzdálenosti běháme okolo bydliště a za „kvalitou“ jezdí Gábina na dráhu. U naší nejbližší střední školy mají dvě, gumoasfalt, tam chodí studenti na tělocviky, a hlavní (americký) fotbalový stadión s rekortanem, tam máme protekci. Kustod se ke mně chová jak ke starému sousedovi. Ještě před rokem 1989 patroloval za „oponou“ u Bambergu, zatímco já jsem se na něho „chystal“ u tankánů v Podbořanech. Svět je „malej“…

Konec týdne začal pohodové představy měnit. Ve čtvrtek se výrazně ochladilo. Slunce tu má sílu jako u nás vprostřed léta a tudíž jako by nic. Ale den nato už se zatáhlo, poletovaly sněhové vločky, k večeru začalo pršet (za posledních pět měsíců podruhé) a lít přestalo až k ránu. Místním se to náramně hodilo, tady v poušti jsou rádi za každou kapku a příroda nabere na zeleni. Sobota pak byla horší než v únoru, na horách sníh a na autě námraza.

Unser Halfmarathon není typickým městským během, ten se v Albuquerque koná v říjnu, ale tento závod vede klidnějším předměstím a relativně (políčka, vinice, výběhy s koňmi) v přírodě. Součástí jsou i kratší tratě a účast je na místní poměry spíše komorní (226 Half, 85 10K, 140 5K, takřka 100 dětí při nesoutěžním Run Fit). Nejvyšší kvalitu měla „pětka“, kde startovali dva afričtí studenti místní University of New Mexico a běželi hluboko pod 15 minut. Jinak za „běžné“ startovné od 25 do 40 USD (to podle délky tratě) jste přišli k účastnickému tričku, číslu, finišerské medaili, občerstvení a kdo měl zájem, zdarma navštívil Unser Racing Museum, na jehož prostranství byl cílový prostor se vším všudy.

Ráno dojíždíme k Rio Grande a podle místních závod prvně startuje na blátě. V to se proměnila prašná cesta po vlhké noci, je pět nad nulou a slunce začíná hřát. Loterií je co na sebe, výrazné oteplení nepřijde a tak spíš mraky naruší jarní iluzi. Sázím na jistotu, beru si golfky, „moiru“ s dlouhým rukávem a navrch tričko s krátkým. Jen rukavicím odolávám. Vyšvihaní mladíci mají sice atletický „stejnokroj“, ale ti budou na trati o pár desítek minut méně.

Start je na spadnutí a nad řekou se objevuje několik horkovzdušných balónů. Je to dobré znamení, nebude moc foukat (místní vzduchoplavci jsou proslulí, koná se tu jeden z největších srazů balónistů na světě), takže počasí se konečně umoudřilo. Zvuk trumpety a vyrážíme.

Na úvodních stovkách metrů mi boty těžknou bahnem, vyhlížím každou louži, to abych se vyhnul, každý kus štěrku, to abych se odrazil. Konečně asfalt! Hledáme si všichni tempo a já po kilometru cítím, že to nebude ono. Funím jak sentinel a zdá se mi, že tu na totální rovině stále stoupám do kopce. To se na mém dechu podepisuje řídký vzduch. Slevuji z tempa 4:15 a během pěti kilometrů lapání po kyslíku se „propracuji“ k 4:45. To už se motáme po oblasti Rio Rancho mezi farmičkami, vesnickými domky a k jednomu občerstvení si zaběhneme vinicí na „dvorek“ místního vinaře.

Už na startu mi zmizel jeden matador mojí kategorie (vyhrál za 1:30) a v průběhu mého „střízlivění“ podle odhadu další dva, čímž se s největší pravděpodobností odebírám na letošní tradiční „bramborovou“. Ale až do dvanáctého kilometru si držím tempo a závod mi pěkně utíká. Tam však nabíháme na rušný Alameda „bulvár“, pod nos nám smrdí auta a začínám být „zpruzelý“. Míle se mi stává věčností, a ač nechci, ztrácím rychlost. Nahlas si po našem „ulevuji“ a vyhlížím odbočku.

Konečně se vracíme mezi pole, loknu si u stolku s pitím a vracím se do pohody. Začínám kalkulovat, abych se dostal pod 1:40. Je to na hraně, musím držet 4:45 na zbývajících osmi kilometrech. Naštěstí se mi to daří i přes stoupající pocit chladu (slunce se skrývá za mraky, blahořečím svému oblečení, prochladla mi jen revmatická kyčel) a s takřka matematickou přesností dorážím do cíle za 1:39:50.

Rozčarování z běhu „do kopce“ už jsem dávno vydýchal, těší mne udržení tempa v závěru a radost mi definitivně udělá referát Gábiny z její „desítky“. Měla za úkol běžet „na pohodu“, pokud možno po 3:50 na kilometr, což se jí povedlo. Tváří se spokojeně, 38:17 a tepy do 173 jsou solidní, v pořadí je celkově druhá. O 6 sekund za jedním mladíkem…

Nejzajímavější podívanou byl nesoutěžní běh dětí. Těch se tu v průběhu roku koná šest. Délka byla asi do jednoho kilometru a než děti vyběhly, tak se jejich účastnickými tričky hemžilo celé muzeum i přilehlé atrakce. Ve skutečnosti jich mohlo být do stovky, ve věku od tří do deseti, z nichž nejedno mládě trať urazilo s rodičovským dohledem. Startovnímu poli kupodivu vládla děvčata, ale radost z běhu a pamětní medaile na krku patřila všem.

Závěrem dovětek k počasí. Trávíme tu třetí jaro po sobě a já, teplomil, začínám propadat skepsi. Vedra z předminulého roku se loni změnila na příjemné teploučko. Ale letos, letos je tu kosa, nad kterou kroutí hlavou i místní. V Santa Fe, které je ještě o pár set metrů výše,n leželo v sobotu ráno 5 cm sněhu. Uff, zdá se, že jako minulý rok sekta globálních oteplovačů zase ostrouhá před zdravým selským rozumem. Ale bohužel už i tady v jinak silně racionální Americe jsou víc a víc slyšet lobbisté „ekovýrobců“ a příjemci grantů z všech možných universit se svými panickými teoriemi. Obyčejný člověk se ale ptá: Jaké oteplení? Už druhý rok je chladněji a chladněji, kde jsou vedra z kraje století? Tady něco (někdo) nehraje (fair)…

Jirka Chaloupka

Triatlonový publicista, fotograf, pořadatel, trenér, hobík. Publikuje (především) na www.zeleznak.cz, pořádá (především) dlouhý triatlon Železňák.CZ, trénuje (především) Gabrielu Loskotovou a závodí (především) na Halfironmanech.