Mnozí hovoří o svých nových běžeckých superbotách nebo o svých předpokládaných časech. Běžec optimista míří hodně vysoko a hovoří o svém nadreálném vysněném čase, běžec pesimista se staví do role chudinky, kterému je špatně, všechno ho bolí a nemá naběháno. Běžci optimisté mu nevěří a smějí se jeho slovům, protože běžec chudinka při běhu na své trable zapomene a běží ve své životní formě. Je to nádherné duševní masírování. Vždy mě napadne taková úsměvná paralela. Hokejisté se plácají hokejkami do bruslí, aby jim přálo štěstí. Já v duchu vidím běžce, jak si okopávají lýtkové svaly a křičí: "Tak ať ti to běží!“

Po focení se přesouváme na start, kde již nejsou všichni tak veselí. Někdo se nervózně rozcvičuje, poskakuje, různě se uvolňuje, aby ze sebe setřásl předstartovní horečku, někdo se směje a svůj optimismus šíří mezi ostatní. V tom kdesi v dálce práskne výstřel, který zanikne ve výkřicích tisíců hrdel běžců vydávajících se na maratonskou trať.

Chytím se Miloše a sleduji jeho vyběhané, vypracované lýtkové svaly. Miloš se stále směje a jako lasička kličkuje mezi rozbíhajícími se běžci a dere se kupředu. Snažím se kličkovat v jeho stopách, protože já se za lasičku rozhodně prohlásit nemohu. Občas do někoho vrazím, občas o někoho zakopnu.

Na druhém kilometru na nábřeží Miloš opustí běžící dav, vrhne se ke zdi a močí. Pochopitelně mě nakazí a močím také, za chvilku vedle nás stojí dlouhá řada těch, kteří se před závodem nacucali jako houby, aby jim tak brzo nedošly tekutiny. Po této "zdravotní“ pauze vyrážíme s davem do dalších kilometrů. Miloš stále vypráví příběhy, směje se, jako by nebyl maratonský vodič na 3:30, ale babka na trhu, která si přišla pokecat. Cestou do mne smějící se vodič nalil tolik optimismu, že na 15. kilometru se mi chtělo létat, byl jsem ve skvělé pohodě. Předběhnu Miloše a radostně, plný euforie, sdělím: "Miloši, cítím se dobře, téměř se vznáším, úžasně jsi mě rozběhl.“

"Kam pospícháš, ještě je brzo na létání, vzpomeň si na Ikara a jeho křídla,“ připomíná zkušený vodič. Ale já jsem nadopovaný endorfiny a skvělou náladou a veškeré varovné hlasy svého vnitřního já jsem odkopl. Ještě v dáli jsem zaslechl poslední silné varování: "Vole neblbni!“ Ani tento varovný hlas z dáli mě nezastavil.

Začal jsem kličkovat mezi běžci a předbíhat je, bylo to úžasné až do 21. kilometru. Tam jsem najednou cítil, jak mi těžknou nohy. Musel jsem zpomalit a ti, které jsem ve své euforii předběhl, mě svým pravidelným tempem míjeli. Na 25. kilometru mě předběhl Miloš. Viděl moji pobledlou tvář. Nijak moji školáckou chybu nekomentoval. Jen řekl: "Zkus se mě chytit.“ Zkusil jsem to, ale to bylo tak vše, co jsem mohl udělat. Na 27. kilometru mi Miloš zmizel v davu, zůstal jsem sám se svýma těžkýma, olovnatýma nohama. Ale stále to ještě šlo, mohl jsem běžet, sice pomalu, ale aspoň něco.

Na 32. kilometru mi začalo škubat v pravém lýtku, hlásila se křeč. Zprvu jsem jí nevěnoval pozornost. Snad to rozběhám. Na 35. kilometru jsem pocítil škubání i v levém lýtku. Pak se stalo něco, co mne na zbytek cesty poznamenalo. Přede mnou na dlažbu upadl běžec, nešťastně vydával bolestivé výkřiky a snažil se narovnat své různými směry se škubající nohy. Na jeho obličeji zkřiveném od bolesti bylo vidět, že křeče v nohou jsou opravdu bolestivé. Snažil se vstát, ale vzápětí upadl. Poblíž byla sanitka a saniťáci se mu snažili pomoci. Bylo mi ho líto. Připomněl jsem si refrén písničky, kterou zpíval Michal Tučný: "Dokud ještě žijem, je všechno OK.“ Já jsem si v duchu zpíval: "Dokud ještě běžím, je všechno OK.“

Křeče v levém i pravém lýtku se ozývaly stále silněji. Bolest byla tak nesnesitelná, že jsem přešel do chůze, a to jsem si již nahlas pobroukával: "Dokud ještě chodím, je všechno OK.“ Na 40. kilometru bolest trochu polevila a já se mohl rozeběhnout. Optimisticky jsem si znovu zanotoval: "Dokud ještě běžím, je všechno OK.“ Na 41. kilometru se přidaly i stehenní svaly. Do cíle přece musím doběhnout, to nemůžu jen tak dojít, to musím vydržet i s křečemi. Zatnu zuby a běžím, běžím, už jsem z asfaltu na dlažbě, už jen 30 metrů do cíle. Najednou jako když uhodí blesk. Svaly lýtkové i stehenní se nějak divně zamotaly a já nebyl schopen pohybu. Držel jsem se zábradlí, zíral jsem na čas na bráně. Snažil jsem se odlepit nohy od dlažby, ale ono to nešlo. Prohlížel jsem si dlažbu, jestli tam není vteřinové lepidlo, protože jsem byl jako přilepený, a tak mi nezbývalo, než si nesměle brouknout: "Dokud ještě žiju, je všechno OK.“

Běžela okolo nějaká Němka a všimla si mé nešťastné, téměř k dlažbě přilepené postavy. Vrátila se, pokřikovala: "Komm, komm!“ Ukázal jsem na nohy a můj nešťastný výraz jí napověděl, že komm, komm nemohu. Vzala mne kolem pasu, moji ruku si položila na rameno a nazdvihla mé křečemi ztuhlé tělo. Tím způsobila, že jsem se doslova odlepil od země a nohy se trochu začaly hýbat. Za jejího povzbuzování jsem došel těch pár nekonečných metrů do cíle. V cíli jsem s medailí na krku za velikého vedra stál zplihlý a zpytoval své svědomí.

Od té doby mám k maratonu velkou úctu. Vážím si starého českého slova vytrvalec, které je v dnešní době stále častěji nahrazováno moderním slovem maratonec. Vytrvalec vytrvá ve svém běhu ve stejném tempu až do cíle. Užije si to, vytrvá si to. Už nechci být trpitelem, který si svůj běh protrpí bojem s křečemi.