Hospodářský cyklus je běh na dlouhou trať. Optimální je rovnoměrné tempo, žádné prudké výkyvy či nečekané změny rychlosti. Jako každý vytrvalec musí tedy i ekonomika zpomalit, pokud své tempo přepálí, obzvláště když nebylo podloženo poctivým tréninkem. Běžec, který se během závodu či tréninku dostal do krize, je – stejně jako ekonomičtí odborníci – donucen situaci správně vyhodnotit a přijmout účinná opatření. Okamžitá i výhledová. Podaří-li se mu doplnit zdroje energie, zmobilizovat zbývající síly, zefektivnit techniku běhu a následně i zlepšit strategii přípravy, zvýší svou výkonnost a sníží pravděpodobnost příštích krizí. Poučení z krizového vývoje: běh ekonomiky a ekonomika běhu jedno jsou.

Hospodářská krize má nepochybně i své pozitivní stránky. Ukazuje, že je možné žít skromněji a odpustit si spoustu drahých a neužitečných věcí nebo činností. Z tohoto pohledu je běhání – jakožto velmi levný sport – výhodou, neboť si ho odpouštět nijak nemusíme. Naopak může být pro někoho kompenzací za sporty nákladnější, jako jsou cyklistika, tenis, golf a další. Ekonomická krize tak může paradoxně zmírnit celkovou krizi českého běhu, tedy ubývající počet pravidelně běhajících lidí. Ba co víc: může zlepšit zdravotní stav naší plnotučné populace. Méně jídla, méně obezity!

Není nad osobní zkušenosti s krizovou situací. Krizi opravdového, ne jen divadelního dramatu, jsem si prožil na loňském pražském maratonu. Byla důsledkem střevní chřipky, která mě přepadla den před závodem a která pak působila zcela bez ohledu na mé předchozí tréninkové úsilí a stanovený výkonnostní cíl. Tedy situace analogická tomu, jak rychle se rozšířil a jak rozsáhlé škody napáchal „virus hypoteční chřipky“ ve světové ekonomice.

Důsledky obojího však byly spíše opačné: místo zpomalení tvorby hrubého domácího produktu a propouštění se v mém případě jednalo o zrychlení tvorby jemného domácího produktu a jeho vypouštění. Plynová krize, stupňující se během první poloviny závodu, vedla v té druhé ke třem lokálním krizím ekologickým…

Jak vidno, běhání souvisí s krizí i v jejích jiných podobách, než je ta hospodářská. Například taková krize středního věku. Je před námi druhý poločas života a s ním spojené stárnutí. Utéci před ním krátkým sprintem se nám asi nepodaří, pokusme se ho tedy alespoň zpomalit a oddálit pomalejším a delším během (přesněji řečeno pravidelným běháním). Nebo krize manželská: nenachází-li běžec u partnera pochopení, může být běhání jednou z jejích hlavních příčin. Stejně tak může být ale i jejím řešením – to když začnou běhání provozovat oba, neboť dosavadní rozpory postupně vymizí.

A co krize politická? Běh prokazatelně žádné politické krize nezpůsobuje, spíše napomáhá jejich předcházení. Mohli jsme se o tom přesvědčit třeba v době, kdy ještě nebyl Vladimír Špidla eurokomisařem, ale běhajícím předsedou vlády. Přestože ho slovenský premiér Dzurinda v běhu porážel, k žádné diplomatické krizi to nevedlo a navíc bylo možno v cíli pozorovat jinak nevídaný úkaz: Špidla se usmíval!