Závod 50 km di Romagna vede výhradně po silnicích z Castel Bolognese okruhovou tratí zvlněnou krajinou až k vrcholu, jímž je Monte Albano (nemohu se ubránit dojmu, že ten název mi stále připomíná Bílou horu), přičemž hlavní stoupání okolo 6 % je mezi 25. a 30. kilometrem. Pro někoho stoupání obávané, pro někoho toužebně očekávané. Celá trať skýtá úchvatné pohledy, ať už na krajinu, jejíž nedílnou součástí jsou vinice, broskvové a nektarinkové sady, louky, pole, kopce, stepní oblasti, nebo malebná městečka se svými památkami.

Startovní výstřel přerušil družný rozhovor s Milanem Daňkem (řečeným též Dany), on podle svých slov šel rychleji dopředu, stejně tak jako Alena Žákovská (Žákajda), zatímco já si dávám pečlivě pozor na to, aby mé tempo nebylo zbytečně rychlé. Dan Orálek startoval samozřejmě z první řady a někde tam jsme s Danym předpokládali i postavení Vilmy Podmelové, kterou jsme předtím s Lubošem Novákem oklasifikovali jako ambiciózního přepalovače.

Před závodem nikdo nechtěl říct svou taktiku. Jen Luboš Novák sdělil, že jeho cílem je to prostě doběhnout – vzhledem k poranění zad a naražené kostrči po pádu z kola před 14 dny. Alena s ohledem na to, že nemá dobře natrénováno a necítí se dobře, zapůsobila dojmem outsidera. Já jsem tedy prozradil svůj plán – začít tempem 5:05 (ve skutečnosti jsem ale měl na mysli 5:00) a vydržet ho kromě stoupání po co nejdelší část trati. Dost neskromný plán, uvážíme-li, že teprve loni jsem dal maraton na rovince pod 3,5 hodin.

Snad půl kilometru po startu mě předbíhá Vilma. Okamžitě mi probleskne hlavou včerejší psychologická příprava, kterou jsme s Lubošem Vilmě věnovali, na téma nepřepalování. No dobře, nestartovala z první řady, to je dobré. Ale jak dlouho chce udržet tohle tempo, kterým se kolem mě sunula dopředu? Ale nemělo smysl jí nic říkat. Měla v uších sluchátka, stejně by mě neslyšela. A chytnout ji za ruku, aby zpomalila? To bych nejdřív musel sám zrychlit, abych ji dohnal. Každý je svého štěstí strůjcem.

Zato Alena běžela s konstantním odstupem přede mnou ještě asi kilometr, když se poměr našich rychlostí změnil, takže jsem ji pomalu dobíhal a nakonec i předběhl. Nenechala se vyprovokovat k následování mého tempa, které se nakonec ukázalo možná trochu přepálené – prvá pětka za necelých 24 minut, další za necelých 25 minut, další opět okolo 25 minut. Ale bylo to z mírného kopce a tempo se dařilo držet velmi slušně navzdory tomu, že po prvé pětce už tam začaly být vlnky a občasná stoupání.

To pravé ořechové přišlo ale až od onoho všemi očekávaného 25. kilometru. Stoupání jsem měl v úmyslu běžet tak, abych se jím nevyčerpal, abych je celé vydržel bez přecházení do chůze, abych na pohybovém aparátu necítil námahu silové zátěže, spíše jsem trochu drobil krok. Jak se později ukázalo, bylo to tempo okolo 6:05/km. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsem se s některými běžci stále střídal, chvíli jsme běželi stejně, chvíli on rychleji, chvíli zase obráceně. Některé jsem i při tomto pomalém tempu předbíhal (zejména „chodce“), ale někteří i předbíhali mě a postupně se mi vzdalovali. Tak jsem také narazil na Danyho, se kterým jsme se vzájemně povzbudili a poplácali po zádech a já jen překládám ceduli, že na Monte Albano ještě 4 km. Dany v chůzi jeho dlouhými kroky připomínal, že jde na pohodu.

Po chvíli míjím Vilmu. Takže nakonec zůstala tvrdohlavě věrná svému strategickému plánu toto stoupání neběžet, ale vyjít, a to dokonce ani ne v nějakém rychlém chodeckém tempu. Předám jen trochu kinetické energie do zad a jdu dopředu dál. Postupně míjím cedule po jednotlivých kilometrech ukazující vzdálenost na vrchol. Začíná být docela teplo, určitě nad 20 °C, chvílemi snad i přes 24 °C ve stínu. Ale ve stínu jsme běželi jen po několik vzácných okamžiků. Byl jsem rád, když jsem na vrcholku stoupání doplnil síly dvěma kelímky ionťáku a pustil jsem se z kopce, opět jsem postupně hledal tu správnou rychlost.

Kochám se krajinou, prodlužuji mírně krok, když tu slyším, jak se za mnou někdo přibližuje. A dýchá takovou frekvencí dechu, jakou mívám na poslední dvoustovce závodu na 5 km. Kdo to je? To chce takovou zátěž ještě skoro 20 km udržet? Ohlédnu se a ejhle! Alena. „Á to seš ty? Ty teda pěkně valíš.“ „No jo, ale dostávám hlad.“ „Mám v kapse dvě sušenky. Chceš?“ „To by mi neklouzalo do krku. Čokoládu by to chtělo. Ale tu na žádné občerstvovačce neměli.“ Nemohu posloužit. A tak běžíme dál, po nějakou dobu se střídáme ve vedení. Ale na nejbližší občerstvovačce ztrácím sekundy, když popíjím v chůzi, jak mám ve zvyku. No nic, nechám Alenu běžet samotnou. Ona si poradí. Hlavou mi projde myšlenka, že Dan Orálek už je asi v cíli. Doběhl první?

35 km za námi. Tělo už cítí určitou únavu. Říkám si: „To je dobrý, už jen 15 km do cíle, to už dáš.“ Vzápětí se ale musím smát, jak by taková slova mohla být útěchou pro někoho jiného než pro ultramaratonce. Seběh skončil, střídají se opět úseky po rovině, do kopce, z kopce. Vždy do kopce se mi Alena trochu vzdálí, až mi nakonec zmizela z dohledu. Jo, už také neběžím kilometry po 5 minutách, ba některé stoupavé úseky a úseky s občerstvením běžím i o minutu déle.

Honza Charvát, který dělá fotografa a takto nás doprovází po celé trati, mě míjí a povzbuzuje. Postesknu si, že se mně už moc nechce. Ale běžím. Vychutnám si čajíček na občerstvovačkách, cíl se neodvratně blíží. Rád bych tam byl pod 4,5 hodiny. V této fázi mě přece jen předbíhá více běžců, než kolik předbíhám já. Že bych tím chronickým přepalovačem byl já? Možná jo, ale netrápí mě to. Závěrečné kilometry běžím tempem okolo 5:15–5:30 podle toho, jestli je to po rovině nebo do kopce (z kopce toho tam už moc nebylo). Ještě jednoho běžce předbíhám a probíhám cílovou bránou. Pěkný pocit. Dosaženým časem jsem nadšen (4:26:40). Na krku medaile. Do ruky dostávám kartičku s pořadím a cenou. Přichází mi gratulovat Dan. Trochu se vydýchávám, ale jsem v pohodě. Ani jsem se ho nezeptal, jak dopadl. Skoro jako samozřejmost jsem předpokládal, že byl první.

Pak se teprve dozvídám, že Dan byl až druhý. Ale je také spokojen, vždyť má nový osobák na této trati, překonáním 3hodinové hranice získal nárok na zvláštní prémii. „Ten Ital byl opravdu dobrej. Do 25. km jsem mu stačil, ale v kopci mi začal unikat. Pak jsem ho ještě dohnal, když si musel vykonat potřebu, ale on pak nasadil takové tempo, které jsem už neudržel.“ Dan doběhl v čase 2:58:36 za Italem Zenucchim, jehož vítězný čas byl o více než 3 minuty lepší (2:55:08).

Dan vypráví:

„Moje šestá účast na závodě v Castel Bolognese začala pro mě trochu netradičně, a to startovním číslem 1 za loňské vítězství, což mi přineslo závazek snažit se o naplnění tohoto čísla i v závodě. Příznivé letošní počasí mi umožňovalo méně pít a i tempo běhu bylo vysoké už od začátku závodu. Na začátku jsem raději první dva italské běžce nechal odskočit o kousek od sebe a postupně je dotahoval. To se povedlo asi na 8. km těsně před první prémií. Ovšem můj pokus o útok na první místo Ital Zenucchi snadno odrazil a já neměl chuť kvůli prémii bojovat naplno. Při seběhu z kopce jsme se odpoutali od zbytku skupinky a zahlédli ji už akorát při otočce, kde jsme se potkávali na asi 500 m dlouhém úseku. Následoval seběh na 25. km a cedule s povzbuzujícím nápisem 5 km Monte Albano. V kopci jsem zjistil, že na Itala aspoň do kopce nemám. Neustále pomalu zvyšoval náskok, a i když mě cyklisté, které jsem předbíhal, povzbuzovali, moje ztráta se zvětšovala. Na vrcholku jsem vzal láhev vody a začal zkoušet dohánět prvního z kopce dolů. Nějak se nepřibližoval a bylo jasné, že pokud se nestane něco mimořádného, nedotáhnu ho. Překvapení následovalo za jednou zatáčkou, kde se Zenucchi objevil asi 50 m přede mnou, očividně proto, že si musel odskočit do houští nebo spíše za auto, které mu dělalo zástěnu. Jakmile mě uviděl, tak zrychlil a opět se postupně a definitivně vzdálil, a já tak ztratil naději na vítězství. Nicméně mezičasy naznačovaly, že čas bude pod tři hodiny, pokud výrazně nezpomalím. Začínající teplo a náročný pětikilometrový výběh a následující seběh si vybraly daň v podobě mírného poklesu tempa, přesto jsem na metě maratonu naměřil mezičas odpovídající osobnímu rekordu. V posledních kilometrech jsem se pokusil zrychlit, ale počínající křeč na vnitřní straně stehen mě donutila opět zpomalit a doběhnout v klidu do cíle, kde jsem si užil špalír diváků a gratulace od svého doprovodu i řady dalších diváků. Dohrou potom byla návštěva masážního stanu, kde se při ležení naplno rozběhla křeč ve stehnech. Následovala moje zde již oblíbená infuze – doufám, že do ní přidávají místní kvalitní víno, protože jsem ji zde dostal snad každý rok kromě minulého, kdy jsem prozíravě na masáž vůbec nešel.“

Danovy mezičasy: 5 km – 16:25, 15 km – 50:15 (33:50 druhá „10“), 20 km – 1:07:28, 25 km – 1:24:52, 30 km – 1:46:39 (5 km do kopce za 21:48), 35 km – 2:02:59, 42 km – 2:28:43, 50 km – 2:58:36.

Pak vidím pohodáře Roberta Šamonila, jak na lavičce pojídá už kolikátou porci těstovin s boloňskou omáčkou. Doběhl na skvělém 21. místě (15. v kategorii) v čase 3:36:00. Svůj běh komentuje slovy: „Běželo se mi celkem fajn až na posledních 5–8 km a s časem jsem spokojen.“ Pak dodává: „Nejtěžší pro mě bylo těch posledních 5–8 km. Po celou dobu před tím to byla radost, a ten kousek jsem už šel jenom tak, že už to mám za pár a spíš jsem se těšil, až to skončí.“

Alenu vidět není, někde se dává dohromady. Pak se najednou objevuje. „Poslední kilometry jsem běžela s křečí v levém lýtku a doteď mě to silně bolí,“ vysvětlovala a s těžkým kulháním hledala místo k posazení. „Běželo se mi dobře, standardně, nakolik asi mám, zpočátku rychleji, asi 5:00/km, ale stále to bylo mnohem pomaleji než všichni ostatní, pak jsem zpomalila, nicméně jsem předběhla 3 naše české borce, což znamená, že tempo nebylo zlé. Tímto chci říct, že jsem se nezničila a pořád jsem měla ještě sílu.“ Tak v čem byl problém? „Nejtěžší byl pro mě doběh. Stav mých svalů, co se týče křečí, byl psychicky nastaven tak, abych to doběhla. V cíli pak začala série křečí, která vyústila v neschopnost chodit a poležení si na kapačce. O úbytku hořčíku vím a snažím se to stále řešit, jinak bych tak dlouhé tratě nemohla absolvovat.“ Alena dosáhla pěkného 127. místa celkově (10. místo v ženách, tedy 2 pozice ji dělily od finanční odměny) s časem 4:20:19.

Mezitím doběhli další členové české výpravy – Vilma (4:32:26) – její odstup pouhých 6 minut za mnou mě překvapil, vždyť v tom stoupání na vrcholek jsem jí musel utéct aspoň o 10 minut. Asi byla v posledních kilometrech houževnatější a možná opravdu těžila z toho, že si chůzí do stoupání odpočala od předchozího vysokého tempa. Na můj dotaz odpovídá: „Moc se mně to líbilo a opravdu nádhernej zážitek, jsem ráda, že jsem si oproti minulému roku zlepšila o hodně čas (jediné negativum – akorát tebe jsem nepřekonala).“

Milan Daněk a Luboš Novák startovali s tím, že si závod užijí jako příjemnou běžeckou událost. Luboš to zpětně hodnotí takto: „Vzhledem k naražené kostrči se mi běželo dobře a s výkonem jsem spokojený. Jsem rád, že jsem vůbec běžel a doběhl.“ A další plány? „Důležité je zúčastnit se. Takže příští rok zase, protože je to neopakovatelný zážitek. Nádherná krajina, atmosféra a příjemní lidé. Takže příště pokořit čas 4:30 a mít zase dobrý pocit po doběhu.“ A co na to říká Milan? „Běžel jsem v pohodě, neměl jsem žádný cíl, kromě toho, doběhnout ve zdraví. Ten jsem splnil, tak mám z výkonu radost. Čas odpovídá přípravě. Nemusel jsem překonávat žádnou krizi – ani fyzickou ani psychickou. Asi to bylo tím, že jsem si nedělal žádné „musíš být rychlejší než ten a ten“.“

V komentářích zúčastněných se mísily pěkné dojmy všeho druhu: ohodnocení dobře připraveného závodu, dojmy z nedělního výletu do Florencie, gratulace Danovi k výbornému výsledku, vyjádření vděčnosti Tomáši Ruskovi za to, že vytvořil podmínky pro pravidelnou účast české výpravy a že je zde česká výprava vždy pohostinně vítána (včetně dárku v podobě třílitrové láhve vína pro každého startujícího). A samozřejmě odhodlání „příští rok zase!“

Ano, závod 50 km di Romagna je kouzelný svou atmosférou, diváckou kulisou v jednotlivých obcích, kudy probíhá, pohostinností, která v sobě odráží pýchu a chloubu zdejšího obyvatelstva svou tvrdou prací a zemědělskou produkcí. Závod, kde všichni běžci jsou přátelé více než konkurenti, a nebýt jazykové bariéry, mohlo být vysloveno mnoho pěkných slov…

Výsledková listina 50 KM DI ROMAGNA

CASTEL BOLOGNESE (Itálie) 25.04.2009

celkem 488 závodníků

více na webových stránkách závodu