Bohužel nebyl správně podchycený od dětství. Jeho pohybové návyky byly víc než tragické. Když jsem Jirku poněkolikáté viděl, snažil jsem se ho upozornit na základní chyby. Jen mávl rukou a prohlásil: „Běžecký styl? Já si myslím, že není moc důležitý.“ Tím mi poprvé vyrazil dech a aby to potvrdil, jen tak lehce mě v závodě, v něm­ž jsme se zase utkali, porazil. Pochopil jsem, že s ním bude práce jako na kostele.

Už jsem měl v té době kolem sebe malou skupinku atletů. Přesvědčil jsem ho, aby se k nám přidal. Byl vždy do party a rád mou nabídku přijal. Oproti ostatním byl vůči sobě neuvěřitelně tvrdý, někdy až bezohledný. Dokázal trénovat v podmínkách, kdy jiní nevystrčili ani nos. A čím dál víc na závodech předváděl, co umí a že na to má.

Před jeho prvním mistrovstvím ČSR jsem domluvil test na 1500 m. Pomáhal mu tehdy jeden z našich nejlepších běžců u nás. Na staré rozbité antukové dráze ve Slavkově se nám před očima odehrálo nevídané divadlo. To nebyl test, ale nesmiřitelný závod, kterému jsme s trenérem onoho vodiče se zatajeným dechem němě přihlíželi. Neskutečné tempo na dráze, ne nepodobné oraništi. A vrchol? Třista metrů před cílem, kde jsme měřili mezičasy, mi Jura vyrazil dech podruhé. V naprostém klidu, v tom pekelném tempu, na nás volal: „Kolik je ještě kol do cíle?“ První patnáctistovka v životě za 3:56. Byli jsme všichni v šoku. Ovšem to nebylo jeho poslední slovo. Pak už vyrážel dech i ostatním trenérům a běžcům po svých výsledcích na mistrovstvích republiky i dalších závodech u nás.

Tehdejší členové středisek vrcholového sportu, vlastně profesionálové, si nejdříve zjistili, kterou běží trať a pak se přihlásili na jinou. Normálně se báli. Kluk odněkud z dědiny. V životě nic nenaběhal a teď s nimi zametal, jak se mu zachtělo. Pro mě to bylo obrovské zadostiučinění.

Do druhé sezóny jsme měli oba velké oči. Tvrdost, přístup nejen ke tréninku, ale i k životu, nevydrželo jeho tělo. Naprosto vzácná únavová zlomenina stehenní kosti. Nic nechápající doktoři, kteří jej po zcela zbytečné operaci, jen proto, aby se podívali na kost, málem léčili i na srdce. Nechtěli uvěřit, že trénovaný člověk s jeho talentem má klidové tepové hodnoty tak velmi nízké. A neštěstí bylo hotovo. Sezóna pryč a zřejmě i jeho vrcholná kariéra.

Trochu mu to zchladilo hlavu. Další zimu rozjel opět, co to dalo. I se svým omezením, daným nízkou maximální rychlostí, došel přes sílu k času 1:51 na 800 metrů.

V naší partě byl vůdčí typ. Nesnášel trénink, na kterém se pořádně nestrhal. Musel jet pořád na doraz. Možná mu byl příkladem mnohonásobný světový rekordman David Bedford, který kdysi prohlásil: „Jedinou věcí, která mě uspokojuje tak, že mám pocit dobře vykonané práce, je trénink končící úplným vysílením.“

Tohle byla Jirkova životní chyba a moje neskutečná hloupost mladého a naivně ambiciózního trenéra. Strhával sice všechny k urputnému tréninku, ale sám se pomalu pohřbíval. A já ho nebyl schopen usměrnit. Mít víc rozumu i zkušeností a méně ambicí, zřejmě by se dostal dál. Ovšem je pravda, že měl svoji hlavu. Co si do ní vzal, těžko se mu dalo vymluvit. Když byli všichni nemocní, nikdo netrénoval, on zásadně nemoci neuznával. Nic mu nemohlo zabránit v tom, aby neodběhal své tréninkové dávky.

Vždy se podíval kolem sebe a prohodil své oblíbené heslo: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ A pak strhl svým přístupem k tréninku i ostatní tak, že se sami nepoznávali a divili se, kde až jsou jejich hranice odolnosti.

Brzy jsem pochopil, že vzhledem k jeho rychlosti, technice běhu, ale i stáří je trvale limitován pro střední tratě. Snažil jsem se mu to vysvětlit a přesvědčit ho, aby přešel mezi „štrekaře“. Tady jsem u něj poprvé narazil. Sám viděl, že se nezlepšuje, ale nenechal si to vysvětlit.
Přibyly další problémy. Rozpadla se tréninková parta. Hoši museli na vojnu, holky si našly kluky. Já byl tenkrát dost vážně nemocný a nechtěl jsem také ze svého názoru ustoupit. Rozešli jsme se.

A Jura vzal trénink do svých rukou. Já pak jen z povzdálí sledoval, jak dochází na má slova. Postupně přešel na delší tratě. Nevím, za jakých obětí se dopracovával k dobrým výsledkům zejména na silničních bězích. Jak jej znám, muselo to být až za hranicemi lidských možností. On v tom nebyl člověk.

Po dlouhých šesti letech za mnou opět přišel. Chtěl se mnou znovu začít trénovat a pokračovat v cestě, již jsme kdysi přerušili. Jirka i jeho manželka Magda, kterou jsem také od neútlejšího mládí vedl.

Byl jsem rád. Jenže mě opět zaskočil nečekaným šokem. On, plný plánů, vůle a odhodlání něco ještě dokázat, ze dne na den zakončil kariéru. Vrhl se na podnikání, odstěhoval se a zmizel.

Za rok se ale objevil znovu. Otrávený životem soukromého podnikatele, bez práce i bytu, přesto s chutí začít znovu běhat. Opět jsem mu podal ruku a dali jsme se do toho.
Podařilo se nám dostat ho na vrchol jeho tehdejších možností. Splnil se mu životní sen. Stal se českým reprezentantem. Vybojoval si v nominačních závodech právo startu na několika mistrovstvích světa i Evropy v bězích do vrchu.

Po titulu mistra ČR se dostal i na MS v půlmaratonu. Tím jsem snad trochu napravil chyby, jichž jsem se v našich společných začátcích dopustil. Zdraví mu už pak víc nedovolilo. Nebylo se čemu divit, po tolika letech intenzivní dřiny, kterou jeho tělo muselo zvládnout, se musely začít objevovat problémy a potíže.

Vytkl si jiné cíle. Aby je splnil, musel se vrhnout na politiku. Podařily se mu neuvěřitelné věci, ale začal se mi měnit před očima. Myslel jsem si, že jsme docela dobří kamarádi. Po tolika letech spolupráce, i když občas přerušené, by to tak, podle mě, mělo zcela určitě vypadat. Navíc jsme se vzájemně dřív respektovali a měli k sobě důvěru. Alespoň já k němu. V nedávné době jsem však, jako už poněkolikáté, u něho opět narazil.

Lidé se časem mění a politika s nimi zatočí o to víc. Já se, doufám, za ta léta moc neměním. Možná jsem se už i trochu zklidnil ve své kontroverzní povaze a občas hledám také jiná východiska. Ale to už nic nezmění na tom, že s Jurou se budeme v životě bohužel již jen míjet.