Jardo, říká se, že před maratonem je nejdůležitější poslední den a noc. Jak jsi tyto chvíle strávil ty?

Do Prahy jsme s rodinou přijeli ve čtvrtek v noci. Ubytování nám ale vůbec nevyšlo podle plánu a nakonec jsme spali úplně někde jinde a v daleko horších podmínkách. Takže jsme se raději zdržovali v ulicích Prahy a dost jsme toho nachodili. Musím uznat, že nějaká únava se za ty dva dny v nohách nastřádala, ale hlavně proto, že je to přece jen s dětmi náročnější, než když jede někdo na takovou akci sám. Poslední noc jsem kupodivu ve snech nezávodil, spíš se mi zdály sny o mých dětech. Ráno jsem vstal kolem sedmé hodiny.

Co jsi před takovým „důležitým“ závodem snídal?

Ještě v sobotu jsem si koupil v Expu tyčinku, která se má sníst celá hodinu před výkonem, a zhruba 15 minut před startem jsem si dal energetický gel. Co se týká pití, vypil jsem jen asi čtvrt litru ionťáku. Asi se bude někdo divit, ale to byla celá moje snídaně. Já prostě vím, že před závodem nemůžu moc jíst.

Pak přišlo řazení na start…

Podařilo se mi jít ještě třikrát na záchod. V 8:40 jsem si začal hledat nějaké svoje místečko v koridorech. Během té čtvrthodinky jsem jako myška postupně proklouznul až do prvních řad, prvního koridoru za elitou. Po výstřelu jsem tak ztratil jen šest vteřin.

Jak probíhaly první kilometry?

Díky dobré pozici jsem byl téměř okamžitě v klidu, bez nějakého strkání a předbíhání. První kilometr byl žel za 3:36 min, což jsem asi přepálil, a tak jsem hned mírně ubral. První desítka byla za 37:10 min., půlmaraton byl jen o pět minut horší než nedávno v Olomouci, tedy 1:20 hod. Celou dobu jsem byl v pohodě, nohy běžely, jak jsem je naučil, dýchalo se mi dobře. Prostě fantazie. S nikým jsem ani nechtěl závodit. Když mě někdo předbíhal, nechal jsem ho být, ať si běží.

Měl jsi strach z toho, že je teplo a že by tě to mohlo nějak rozhodit?

V teple už jsem taky něco odběhal, takže mě to nijak nerozhodilo. Snažil jsem se často a pravidelně pít a sem tam jsem si dal pomeranč. Žádné banány, nic takového.

Dál probíhalo vše podle plánu, nebo se objevily nějaké komplikace nebo krize?

Tempo bylo dobré, ale někde od 25. km jsem začínal cítit cosi v nohách a ona lehkost už se vytrácela. Po 30. km se objevilo silné píchání v boku, jak jsem je poznal přesně v této fázi běhu při svých výbězích. To mě skoro až zastavilo. Nevím, ale asi je to v mém případě nedotrénovanost. Taky jsem se bál, jestli se ozve koleno a achilovka. Ale překvapilo mě spíše lýtko, a to už na 10. km. Začalo lehce bolet. Tohle všechno mělo vliv na zpomalení tempa a na 37. km jsem už běžel hodně pomalu. Měl jsem pocit, že stojím a mozek vypnul. Každý z těch posledních kilometrů byl bojem o zmíněné sázky a jen to mě udržovalo při životě. Neustále jsem si propočítával, jak to vlastně celé dopadne. Řekl jsem si: čas 2:47 hod. vem čert! Ale zbývalo ještě zvládnout hranici 2:53 hod., a pak ještě případně 2:50 hod. Obojí se mi nakonec podařilo. Chtěl jsem ještě v závěru spurtovat. Jenže maraton není jen 42 kilometrů, je tam ještě 195 metrů navíc. A to bylo překvapení pro moje stehno. Chytla mě v něm neuvěřitelná křeč, takže jsem musel okamžitě zpomalit, a do cíle jsem doběhl jak invalida s velkou bolestí v čase 2:48:53 hod.

Měl jsi v cíli radost? Přišla ona maratonská euforie?

Nic podobného. Žádné ruce nad hlavou, žádný pocit štěstí. Minimálně dvě hodiny po doběhu jsem měl úplně „vygumovaný“ mozek, nic mi nedocházelo. Nepřišla ani radost ani smutek, nic. Až po sprše jsem se trochu probral.

Jak na tebe Pražský maraton zapůsobil?

Určitě jde o super akci. Všechno bylo dobře připravené. Jednu výtku bych ale měl. Když chci ionťák a v kelímku je něco jako voda s trochou nějaké šťávy, trochu to naštve. Myslím, že pravý ionťák poznám. Ale na to se nedá vymlouvat, všichni na tom byli stejně.

Když nepočítáme tvoji běžeckou minulost před 18 lety a dále roční trénink, připravoval ses na tuhle chvíli zhruba od podzimu asi sedm měsíců. Jak oslavíš splnění svého snu?

Když jsem se dal po sprše trochu dohromady, zašli jsme všichni do restaurace na pořádný oběd a hlavně na pivo. Někteří moji kamarádi běželi firemní štafetu, jiní fotili nebo fandili. Po té, co jsme vše důkladně probrali, sedli jsme na vlak a večer jsme dorazili domů do Olomouce. Zítra začne zase všední den a spousta práce.

A co vlastně bude následovat dále? Plánuješ další maratony, nebo ti to stačilo a už nikdy více?

Teď nemůžu říct, jestli vůbec budu dále běhat maratony a kolik jich za rok bude. Ale pro zbytek sezóny bych se chtěl ještě dobře připravit na II. ligu, kterou běhám za AK Olomouc. Půjde vesměs o závody v rozmezí od 1500 m do 10 km.

Děkujeme za rozhovor a za celý tento seriál, a gratulujeme k výbornému výkonu!

DODATEK DRUHÝ DEN PO ZÁVODĚ:

„Všichni mi gratulují, posílají SMS, telefonují mi, jaký jsem borec. Ano, ale spíše v jejich očích. To je jedna strana mince. Je ale třeba dodat i tu druhou. Probudil se ve mně sportovní duch a musím uznat, že jsem prohrál se svými novými kamarády od nás z Moravy. Porazil mě jak Marek Procházka z TJ Šumperk, tak i Jan Škrdla z TJ Sokol Velká. Hoši, gratuluju, ale… jdu do vás! Do roka a do dne. Čas 2:47 hod. jsem skutečně poslal k čertu. Mám novou vizi, novou motivaci – 2:43:53 hod! V tom je ten sport pro mě krásný, že pořád mohu s někým soupeřit, pořád zdolávat nějaké časy, které jsou skutečně na hraně. Sport je jak o porážkách, tak i o vítězstvích. Rok na to budu trénovat. Určitě mnohé napadlo, že jsem první půlku totálně přepálil, ale můj šestý smysl mi říká, že je to moje přirozené tempo, které jsem měl vydržet. Takže jdu do toho znovu. Ale sázet se tentokrát už nebudu.“

JAROSLAV MARTÍNEK a jeho první maraton:

• Real Time – 2:48:53 hod. (půlmaraton za 1:19:53 hod.)
• Official Time – 2:48:59 hod.
• Celkově v kategorii Muži: 61. místo
• ČR: 18. místo
• Kategorie nad 40 let: 6. místo