Nikdy zbytečně moc nemluvil, ale o to víc toho uměl. Většinou táhl celý kolektiv kluků do všech dobrodružných akcí. Ať už po okolních stráních cestami zvířecích stezek, či za loupežnými výpravami do zahrad sousedů, na pytlácký lov ryb v potoce nebo za tajemstvími hlubokých lesních hvozdů. Přesto se nikdy nestavěl do role vůdce. Necítil se k tomu předurčen. Raději se smál ve skupině kamarádů, spokojený s čímkoliv, co jsme vymysleli.

A že to bylo lumpáren. Až někdy hanba vzpomínat. A také dobrých konců někdy málem velmi tragických dětských her. Byl šťastný smolař. Za našimi zahradami, na břehu potoka se tyčila do výše staletá lípa. Vždy nás dráždila svou majestátností. Ale my ne a ne sebrat odvahu a vylézt na ni, jako na všechny stromy v okolí. Až jednou. „Dnes musí padnout," prohlásil jednoho prázdninového odpoledne Jim. S obratností sobě vlastní se vyšvihl do větví a jako veverka šplhal nahoru. „Jsem tady!" křičel na nás vítězoslavně ze špičky stromu. Najednou vzduch rozčísl krátký ostrý zvuk. Zaznělo to jako výstřel z pušky. Rozhlédli jsme se kolem a pak upřeli zrak nahoru. On se se strašným řevem z té výšky řítil dolů na ulomené suché větvi. Po hrozivém praskotu větviček nastalo v tu chvíli hluboké ticho. Nevěstilo to nic dobrého. Znenadání se však ozval trochu přiškrcený smích. Byl to Jim. Živý a ba co víc i zdravý. Zaklínil se na té nejspodnější široce rozvětvené haluzi a až na pár oděrek, které schytal cestou dolů, se mu nic nestalo.

Nebo ve starém mlýně na hůře, kde se skladovalo seno a sláma, byly ve výšce určitě šesti metrů v podlaze stropu vyklápěcí dveře. Při našich hrách jsme nahoře přes ně mnohokrát probíhali. No nebyl by to on, aby se něco nestalo. Šlápl na jeden roh, ony se prolomily a Jim zahučel dolů. Dveře za ním. Celého ho zakryly. Ani jsme nedutali. A on, zase se svým typickým smíchem, vylezl z pod masy dřevěných desek jakoby se nechumelilo a jen povídal: „To byl teda fofr, ani jsem se nestačil leknout." A tak bych mohl pokračovat. Třeba jak jsme doháněli na našich pracně poskládaných kolech staré auto z kopce dolů a on jel samozřejmě první. Nestačil zareagovat na brzdová světla. Po prudkém nárazu přejel po střeše kapoty až dopředu, kde se zachytil stěračů již téměř stojícího auta. Zamával na vyděšeného postaršího plešatého muže, o kterého se pokoušel v ten okamžik infarkt, a seskočil dolů. Popadl rychle kolo a narovnal pokřivená řidítka. Spěšně nasedl, mávl na nás, zkoprnělé tím co jsme viděli, a jen zavolal: „Co čumíte, jedem dál, ne!" On se snad v těch hrůzostrašných akcích vyžíval.

Měl takový zvláštní dar. Z ničeho si nedělal hlavu. Ale přesto měl své bolavé místo. Celé dětství jsme běhali po kopcích, polích i lesních pěšinách. Jim byl neúnavný. Pořád vpředu a nedával nám možnost být lepší než on. Na druhém školním stupni jsme zjistili, že opravdu něco umíme, a o to s větší vervou jsme se do běhání pustili. A pak to přišlo. První běžecké závody. Těšili jsme se jako malí kluci. Ostatně jsme ještě malí byli. Všichni na srazu a Jim nikde. Tak to pokračovalo pokaždé. My vozili medaile, diplomy, psali o nás v okresních novinách a on s námi nikdy nejel, ačkoliv v tréninku byl jasně nejlepší. Pokaždé si našel výmluvu. Až později na střední škole a s postupem mezi opravdové atlety a běžce jsem pochopil, že on to prostě psychicky nezvládl. Nedokázal v sobě najít odvahu jít předvést, že něco umí a že je opravdu skvělý běžec. A on dobrý opravdu pořád byl. Ač jsem trénoval jako divý, pořád, i v dorosteneckém věku, kdykoliv se mnou šel proběhnout, lehce mi stačil a já to nemohl nikdy překousnout.Prostě na to měl, v nohách i v těle, jen bohužel ne v hlavě. A to ho poznamenalo na celý život.

Blížila se vojna. My mířili do sportovních klubů a i v té hrůze z toho, co nás po ty dva ztracené roky života čeká, jsme se přece jen trochu těšili. Všichni jsme se viděli na olympiádách a spřádali velké plány. Jen Jim ne. Doktoři mu něco našli. Dostal modrou knížku. Trochu jsme mu ji i záviděli.

Za dva roky jsem se vrátil. Probuzený a vystřízlivěný ze svých sportovních snů jsem ihned vyrazil za Jimem. Z místního hostince, když jsem za ním večer běžel, se ze dveří vypotácela známá postava. Jen značně ošuntělá. Špinavě žluté, mastné a nemyté dlouhé vlasy visely přes nakloněnou hlavu dolů. Zakalený zrak jeho jinak jasných bleděmodrých očí hledal přímou cestu, přičemž nohy zoufale vyrovnávaly terénní nerovnosti na úplně rovné asfaltové silnici. Na můj pozdrav vůbec neodpověděl, jen něco zahučel a kymácel se pomalu dál. Užaslým zrakem jsem ho sledoval a nevěřil svým očím. Tohle se stalo za dvě léta z jednoho z mých největších kamarádů a nejlepších běžců ve vesnici? Bohužel byla to pravda.

Pro příští desítky let se stal známou figurkou okolních pohostinství a společně s partou ostatních štamgastů pořádal pravidelná každodenní turné od otevírací až do zavírací doby. Bohužel i s mým bratrem. Ztratil pojem o čase, letech i politických a ostatních změnách ve společnosti. Léta běžela a najednou jich, hospodských povalečů, bylo čím dál míň. Jejich počty řídly. Hřbitov se plnil. A když odešel i můj brácha, zůstal sám. Dlouho jsem ho neviděl a, abych pravdu řekl, ani jsem o to moc nestál. Měl jsem a mám jiný pohled na svět a rozhodně jiné zájmy a záliby. A je pravda, že se už taky vůbec v posledních letech nikde neukazoval. Ba ani ve svých oblíbených zařízeních. Jakoby zmizel z povrchu země.

Až teď, před pár týdny, jsem běžel kolem rybníka. Po hrázi se pomalu šoulala známá silueta. Skloněná hlava, otočená trochu bokem. Běžím k němu. Po sluchu se poohlédl a já strnul. Slova mi z toho šoku zmrzla v ústech. Místo dobráckého úsměvu na mne zírala černá díra v obličeji, nedbale přelepená několika vrstvami náplastí. Otvor již zcela pohltil nos až pod oči a část úst. Jen tiše a beze slova, možná už ani nemohl mluvit nebo mě nepoznal, ale spíš bych řekl, že nechtěl, abych jej takto viděl, otočil hlavu a vykročil svou cestou dál. Pokračoval úplně sám po naší známé trase z dětských let na možná jedné ze svých posledních procházek. A já jen se strnulým zrakem sledoval, jak pomalu mizí v dáli na jeho končící stezce života, ze které pro něj již zřejmě zanedlouho nebude návratu.

Nevím kde teď je, ani co se s ním stalo. Nechci se nikoho vyptávat. Ani jej nepůjdu hledat. On by zcela jistě nechtěl. Nikdy nesnášel litování. A navíc, naše životní pouť se již před mnoha lety rozdělila. Jen si v duchu přeji, aby, i když dál už jen v mých vzpomínkách, zůstal pořád tím dobráckým a nesmírně talentovaným kamarádem Jimem. Takovým, jakým jsem ho znal z dětství.