Neměl ani mezi ostatními spolužáky žádné pevné klukovské přátelství a čím jsme byli starší a víc se zajímali o své okolí a zejména pak o děvčata, tím byl víc odtažitý a nepřístupný. Já ho měl docela rád. Byl chytrý, myslelo mu to a nikdy se nesnažil na někoho vytahovat. Jen se mi zdál pořád posmutnělý a občas i duchem nepřítomný. Snažil jsem se ho trochu rozveselit a zatáhnout mezi nás.

„Pojď s námi odpoledne po škole ven. Razíme do lesa na dobrodružnou výpravu do našich skal," zval jsem ho nesčíslněkrát do míst, kde jsme se jako kluci často rádi toulali. Ledovec tam, když v dávných dobách pomalu opouštěl naši krajinu, po sobě zanechal hluboký žleb se zvláštně uhlazenými obrovskými balvany, rozesetými nad údolím, jímž protékal malinký potůček Luštínek a klikatil se v zákrutách skal, aby se pak ve vesnici spojil s potokem zvaným Rakovec.

Nikdy se mu moc nechtělo. Až jednou. Zastavil mě o přestávce na chodbě. „Prý tam, jak chodíte, je z kamenů seskládané nějaké obří křeslo. Vezmeš mě tam? Chtěl bych to vidět," požádal mě tak zvláštně a prosebně, až jsem se tomu podivil. Přikývl jsem: „Tak dnes po škole, ale je to daleko, tak poběžíme, ať to zvládneme včas. Večer mi doma nachystali zase nějakou práci." Zasvítily mu oči a jeho drobné tělo se spíš ženskými rysy se zachvělo v návalu radosti. Tak začalo naše podivné přátelství.

Vědom si své fyzické převahy, běžel jsem vždy na našich dalších výletech ostrým tempem, ale on se držel jako klíště, a čím déle jsme se hnali, tím na tom byl lépe. Pak už jsem byl rád já, že mu stačím, ale on se mi nijak nesnažil utéct. Byl takhle spokojený. A to se ještě, po několika kilometrech běhu v náročných lesních terénech, se mnou bez nějakého velkého zadýchání bavil. No, spíš na mě mluvil, já už nikdy moc odpovídat nemohl a jen za ním sípal a občas dal nějakým zvukem najevo, že ještě žiju.

Klidně zvolnil a dal mi čas se dát dohromady. Jakmile jsem ale dorazil na naše dobrodružné výlety i s ostatními hochy z vesnice, tak se sebral a odešel. Nikdy jsem nepochopil proč. On sám mi to neřekl a já se nechtěl vyptávat. Byl mezi námi takový zvláštní vztah. Připadlo mi to jako kamarádství mezi hrdiny Foglarových knížek, které jsem doma neustále bez dechu dokola pročítal.

Jak to bral on, to jsem se od něj nedozvěděl. Ale byl se mnou očividně rád. Dokonce jsem ho přesvědčil, aby s námi jel na atletické závody. Vybral si tu nejdelší trať, co se zrovna běžela na dráze, a za našeho mohutného povzbuzování svým lehkým stylem, naprosto zaslouženě, na oněch třech kilometrech s převahou vyhrál. Kluci to o něm nevěděli, že umí tak dobře běhat, a měli ho za nového hrdinu školy. Docela mu to dělalo dobře, jak jsem viděl, a byl spokojený. Jen ale do té doby, než ho všichni zvali do sprch. To odmítl, převlékl se v tichosti v šatně a počkal na nás zaraženě venku. Nechápali jsme proč, ale plni nových dojmů ze závodů a plánů na další, jsme si toho nevšímali.

Jezdil pak s námi po různých soutěžích a čím byla trať delší, tím byl lepší. Žasli jsme, kde se to v tom jeho drobném, podle nás zženštilém těle bere, ale vydobyl si svými výkony úctu i mezi největšími gaunery školy. Začal se dokonce zúčastňovat i našich pravidelných tréninků, které jsem už jako kluk, nevím proč, ale zůstalo mi to pak na celý život, pokaždé plánoval a vedl já.

Docela se nám to všem líbilo a dodnes na to s úsměvem vzpomínáme, když se občas s těmi, co ještě jsou mezi námi, potkáme.

Jenže přišla střední škola a naše cesty, nejen moje s Jendou, ale i s ostatními kluky, se rozdělily. Já se dostal do opravdového a velkého atletického oddílu a kluci bohužel tyto možnosti neměli a tak postupně končili.

Také Jan. Byl čím dál divnější a když jsem se každý týden vracel z internátu, tak pro mě neměl nikdy čas. Nechal jsem ho být. Měl jsem nové sportovní kamarády a rozšiřoval si své zájmy jiným směrem. Pak zmizel z vesnice. Nikdo nevěděl kam. Snad je to, že se odstěhoval do jednoho velkého města. Jen jsem později zaslechl, že se mu podařilo nějakým zázračným způsobem vykroutit z vojny. Prý tam ihned dostal alergii na zelenou barvu a tak mu dali modrou knížku, na kterou už určitě alergický nebyl. O tom jsem byl skálopevně přesvědčen.

Běžela léta. Spěchal jsem kterousi sobotu v podvečer v jednom městě z atletického stadionu na vlakové nádraží a cestu jsem si zkrátil přes park. Mezi stromy, v potemnělém zákoutí, se tam procházela podivná dvojice. Byli to chlapi a drželi se za ruce. Jak jsem se k nim přiblížil, s úžasem jsem vyjekl: „ Ahoj Jendo," a víc jsem v tu chvíli ze sebe nedostal. Rozpačitě na mě pohlédl, rychle pustil ruku přítele a když zjistil, že jsem sám, jen se provinile usmál, pokynul mi rukou a beze slova se otočil, aby se mi ztratil z očí za prvním stromem.

Dlouho, dlouho jsem ho neviděl a ani o něm neslyšel. Mluvit o Jendovi u nás na vsi se nemohlo. To bylo mezi lidmi tabu, protože se jim přece jen odněkud, ne ode mne, jeho jiné sexuální zaměření doneslo, a tak se na něj v tichosti, jak už to tak v úzkém lidském společenství, kde se všichni navzájem znají, chodí, rychle a úmyslně zapomnělo.

Vracel jsem se před pár měsíci z výklusu mými oblíbenými lesními trasami a dobíhal z druhého konce vesnice. Tam o samotě stál domek Janových rodičů. Když jsem se k němu blížil, viděl jsem, že do stojícího auta u vjezdu do budovy pomalu a s obtížemi nasedá známá postava. Přidal jsem do kroku a už z dálky volal : „Ahoj Jendo, jsi to ty? Co s tebou je, kam jsi se na ty dlouhý léta ztratil?"

Stáhl okénko. S hrůzou jsem si uvědomil až teď, při přímém pohledu na něj, jak vypadá. Vyhublá tvář, propadlé oči, úplně bez života a za tím vším viditelně hodně nemocný kamarád z dětství.

Ani se nevyklonil z okénka a jen sotva slyšitelně zašeptal: „ Ahoj, vždyť víš, já se tu nemohl moc ukazovat. Občas jsem se tajně stavil doma a dnes jsem se sem přijel rozloučit. Se všemi a hlavně s naší nádhernou krajinou. Jsem rád, že jsem mohl vidět ještě i tebe. Byl jsi má velká dětská láska, i když jsi to nevěděl. Už mě tu nikdo nikdy nespatří. Jsem HIV pozitivní."

Úsměv mi ztuhl na rtech a já se v ten okamžik nezmohl ani na slovo. Když to uviděl, nastartoval a pomalu odjel, aby opět zmizel, zřejmě již navždy, z mého života.