Jak se závodí v...: Rock´n´Roll Marathon San Diego

Nechtěl jsem proto nic ponechat náhodě a na jihozápadní pobřeží se vydal s dvoutýdenním předstihem, abych měl možnost pozitivně zapůsobit.

Páteční tiskovka se nesla v poklidném duchu, který rušily snad jen roztleskávačky z místních středních škol pozvané k „ostrému tréninku". To podstatné, co zajímalo novináře i startující, byla konečná podoba startovní listiny a zvučná jména na ní. V ženském poli se pořadatelům podařilo uvítat poslední dvě vítězky, Keňanku Hellen Kumutai (2007 – 2:32:40) a Rusku Julii Gromovou (2008 – 2:28:23). Favorité druhého pohlaví se tu zatím neobjevovali, ale jejich jména slibovala výtečné časy. Keňan Samuel Mugo s letošním výkonem 2:08:51 a dva Etiopané Dejene Berhanu (PR – 2:08:46) a Tesfaye Tola, bronzový medailista z OH v Sydney, s osobním rekordem 2:06:57. Nezapomnělo se ani na držitele zdejšího traťového rekordu Philipa Taruse (1999 – 2:08:33), i když k výkonům z těch dob už má přece jen daleko…

Poslední týden května byl v Kalifornii extrémně chladný (co na to sekta oteplovačů?), ranní cestou na start pršelo, teplota se celý den tetelila u 15 stupňů a lehce pofukovalo. Na běh sice optimální podmínky, ale fotozpravodajství celkem trpělo. Profil trati je celkem příznivý, start v Balboa Parku je o pár desítek metrů výše než cíl v Marine Corps Recruit Depot, nicméně zmíněné převýšení se absolvuje ještě jednou ve třetině závodu nahoru a dolů. Trať závodu měla letos naposledy tradiční podobu. Doběh maratonu na centrálním prostranství vojenské základny ustoupí stavbě nových ubikací pro mariňáky a pořadatelé budou mít trochu starosti, kam cílový prostor umístit. V americkém velkoměstě není jednoduché uzavírat na půl dne rušné komunikace a zabírat plochu desítek fotbalových hřišť na několik dní.

Maraton v San Diegu je hoden svého názvu. Hudba, mimochodem velmi kvalitní, byla slyšet takřka na každém kroku. Trend nasadili už od ranního kuropění místní mariňáci, kdo by čekal vojenské pochody typu „Přes spáleniště…", silně by se mýlil. Mladíci v uniformách sypali do závodnického davu jednu jazzovou či rockenrollovou pecku za druhou. To však byl jen začátek. Přibližně na každé míli stálo jeviště a na něm vypalovala nějaká místní kapela. Na těch závěrečných se museli střídat, sedm hodin by se nedalo vydržet. Podobné to bylo i v cíli a závěrečnou oslavou sportovně-hudebního svátku byl večerní koncert starých známých Fleetwood Mac.

Mužský závod se vyvinul celkem jednoznačně. Po startu, kdy se v čele objevovali nejdříve extrémisté a potom štafetáři, se vytvořila zhruba desetičlenná skupina favoritů. Z ní se už na šesté míli snažil odpoutat Maročan Khalid Boumlili, prvý pokus pole ustálo, ale ten následující před stoupáním na desátou míli už byl úspěšný. Na půlmaratonu se jeho náskok ustálil na jedné minutě a v podstatě zůstal stejný až do cíle. Ze skupiny se pak vyčlenili další medailisté Mugo a Tola, tak velebení před závodem. Ženský závod byl poněkud zajímavější, Keňanka Kumutai se pustila záhy do sóla, které jí však vydrželo jen o něco málo přes půlmaraton. Na dohled se jí do té doby držely svorně Julia Gromova a Nuta Olaru, aby se po pár kilometrech Ruska Afričance a Rumunce vzdálila a Kumutai se v závěru nenechala na druhé příčce ohrozit. Časy vítězů byly solidní, Boumlili 2:11:16 a Gromova 2:27:37.

Kategorii samu pro sebe tvoří „Elvisové„. Na tři desítky borců ve slušivých koncertních úborech let šedesátých připomínajících počátky rock´n´rollu se rojily se startovním číslem na hrudi. Ale aby bylo jasno, v převlecích se na start nestavěla žádná „ořezávátka“. První Elvis se v cíli objevil v čase pod 2:48 a v cílové rovince si solidně „zarockoval". Úžasné! I mnozí jeho následovníci, z nichž nejeden absolvoval závod s nafukovací kytarou, se mohli pyšnit časy velmi těsně nad 3 hodiny. Zkrátka a dobře, maraton v San Diegu je múzami svěcený.

A co Sergio? Párada! S trénovaností jsme toho za pár měsíců trvající spolupráce udělat mnoho nemohli. Ostatně jako zaneprázdněný byznysmen trénuje 6 hodin týdně a s triatlonem začal před třemi lety. Jako čtyřicátník. Proto jsem se soustředil především na psychickou odolnost, rozumné rozvržení sil a vhodné stravování před a při závodě. Záměr dokončit pod 4 hodiny mi přišel s ohledem na předchozí půlmaratony přes 1:40 rozumný a závěrečná společná příprava se nesla v podstatném omezení cyklistiky, případně pouze s regeneračním plaváním.

Poslední dlouhý trénink jsme absolvovali dva týdny před startem a bylo znát, že Sergio má na víc, než si myslí. Dvouhodinový běh na pohodu nám ukrojil více jak 22 kilometrů a proto jsem zahájil masáž jeho psychiky na čas okolo 3:45. Nevěřil, místy odporoval, ale ve finále se mi ho před nedělí podařilo přesvědčit, aby se držel vodiče na 3:40. Nakonec s ním doběhl až na dvacátou míli a do cíle jen lehce zpomaloval. Výsledek nás nadchl oba, 3:43:47! Na křeče, na které často trpěl, nedošlo, hlad se dostavil až v cílovém prostoru a chuť na dobré víno s večerem. Co víc si přát? Ironman Arizona v listopadu pod 13 hodin!

Výsledky závodu