Dnes jsem rozhodnutý ihned. Jinam než mezi stromy nevyrazím. Po včerejším těžkém kopcovitém závodě v terénu si stejně potřebuje celé mé tělo odpočinout a v lůně přírody mi to půjde nejlépe.

„No, nevěřil bych, že to bude až tak cítit," zjišťuji ihned po prvním kilometru. „Ještěže je tak krásně." Ostře čistý vzduch, dosud nespálený sluneční výhní, se zatím dýchá dobře. Mírný větřík mi snáší až k nosu těžkou vůni květů obrovské lípy. Obsypané větve jsou pod jejich tíhou skloněné až téměř k zemi. Jak ji míjím, slyším bzučení včel, chvílemi přerůstající v silný hukot, trochu vzdáleně připomínající lehounký mořský příboj.

Jasně čistá zeleň po deštích ovládla úplně všechno. Snad ani jiná barva, mimo rychle se rozvíjejících různobarevných květů, které ovšem zcela nerušivě zapadají do celkové kompozice přírody, nemá nárok se v tomto moři prosadit.

„Nějak mi to nejede," poznávám na třetím kilometru. Přesto odhodlaně zamířím nahoru po lesní cestě. „Snad mi ten ptačí zpěv a chladný vzduch pod lesními obry pomůže," doufám potají. Čeká mě 4,5 kilometru, sice po pěkné trati, ale neustále nahoru. Je to jen převýšení kolem 250 metrů, přesto tuším, že ho určitě budu dost cítit.

Již za druhou zatáčkou, před značkou oznamující kótu 500 metrů, je mi jasné, že ani božský nektar, nekontrolovatelná to výživa řeckých bohů sídlících na Olympu a tím tak nedostupně vzdálených od létajících dopingových komisařů, by to dnes nezachránil. Natož pak zpěv ptáků, nádhera lesů a čistý ozón.

Druhá pětistovka je nejprudší a kdesi na horizontu se dá i vycítit to stoupání. „Raději se nahoru ani nedívej!" přikazuji si a dál se plížím hlemýždím tempem vpřed. Nohy mi připomínají masivní modříny, pod nimiž právě pochoduji a díky jejich každoroční výměně jehličí je možné po okraji silnice běžet jako v mechu. Využívám toho.

Je zajímavé, že cvrkot v lese nijak neustává. Musí mě být přece slyšet na sto honů. Funím, šoupám nohama, chrchlám, a přesto to nikoho neruší. „Že by si už všichni za ta léta zvykli a vzali mě mezi sebe jako jejich součást? Nebo mě jen trpí a ví, že jim nemůžu a ani nechci ublížit a tak jsou nad věcí," dumám po prvním kilometru v kopci a rychle přivírám ústa, protože jsem na vedlejší cestičce před sebou objevil velký pojízdný včelín obsypaný dělnicemi. Nechtěl bych nějakou vdechnout, už se mi to kdysi podařilo a nebyl to příjemný zážitek.

Na metě 1500 metrů mě lesní křižovatka láká: „Zkrať si trasu. Nebudeš už muset supět do vrchu a trápit se." Zatnu zuby a nahlas vykřiknu: „Ne!" Z mladého habrového stromoví okamžitě vylétla s oznamujícím křikem sojka a jako správný strážce lesa vytrubovala do širokého okolí: „Pozor, nepřítel, pozor nepřítel!"

Nic se nedělo. Žádná změna v tom cvrkotu kolem mě. Asi jí už mají plné zuby. Anebo že bych už nevnímal? Tak hrozné to snad ještě nebude. Dokonce cítím ze smrčiny na druhém kilometru i vůni hub. Jen veverky, moje stálé kamarádky, mi dnes nepřeběhly přes cestu. Hlavně ta černá, co po mě pořád nějak podezřele pokaždé pokukuje, jen tak ledabyle skrytá za stromem. Někde nad sebou slyším šustot v listoví. Zvednu zrak. Nahoře ve větvích se něco mihlo a přes cestu plachtí tělíčko s roztaženými nožkami a chlupatým ocasem coby kormidlem. Úspěšné přistává na dalším stromě a obratně z něho pokračuje na své pouti za potravou dál.

Tak přece na mě nezapomněla, ale má naspěch. No, já taky, i když to není vidět. Mám za sebou 2,5 kilometru kopce a připadá mi, že se moje svaly na nohách změnily v nějakou kovovou hmotu a zlato to určitě není. „Teď se svezu sto metrů z mírného kopečka dolů a to určitě pomůže," doufám v té beznaději.

Marně. Nic se nezlepšilo a už zase stoupám nahoru. Naštěstí už mám nejhorší převýšení za sebou, tak to snad dnes přežiji. Vysoké buky kolem třetího kilometru už něco pamatují, i mě za těch 35 let, co tudy běhám, ale myslí si své. Co, to se nikdy nedozvím. No konečně, každý máme něco. Ale co mám já oproti nim, to tedy nevím. Jen snad mrtvolný výraz ve tváři a vypadám na rozdíl od nich, kypících zdravím, že bych se měl každým okamžikem zhroutit. Z nejvyššího stromu se najednou snáší stín. Les zpozorněl a všechno ostražitě zbystřilo smysly. Jen já už ne. „Snad to káně neletí na mě jako na mršinu," trochu pátravěji jsem se podíval vzhůru. Proklouzlo mezi stromy a vzneslo se k modré obloze, ale bez svého tradičního výkřiku.

„Tak už jen kousek," povzbuzuji se. „Ať už jsi nahoře." Na mezičas se raději nedívám, protože k lehkému infarktu, co celou dobu cítím, by se mohla přidat i těžká náhlá mozková příhoda. „Kdo by mě tu pak našel," přemítám a na skoro rovince pod vrcholem trochu mimoděk přidávám na tempu.

„Tak. A jsi tady. Teď už to půjde z kopců dolů samo," říkám si v duchu a snažím se pustit nohy. „No, to asi nebude pravda," poznávám po prvních stovkách metrů seběhu. Nic se nezměnilo, jen jsem se vydýchal a začal vnímat víc všechny zvuky, linoucí se z lesa. Na křižovatce U tří javorů mě přivítal snad celý lesní symfonický orchestr. Tolik zpěvu a trylkování pohromadě a nikdo se nesnaží někoho překřičet. Všechno to do sebe zapadá a snad i ladí. Což ovšem já se svým hudebním hluchem asi těžko můžu posoudit. Ale je to úžasně nádherné. Jen doufám, že mě nevyprovázejí na mé poslední pouti. Začínám si tak připadat a při průběhu kolem olšanského hřbitova se radši odvracím na druhou stranu. Právě včas. Lesní cesta je posetá kobylinci. Koně výletníků z nedaleké farmy Bolka Polívky tu tedy dělají paseku, i díry po kopytech jsou nebezpečné. Musím si dávat pozor.

Podél vozovky se do výše vytahuje kapradí. Některé má už i přes metr a půl. „Příroda se vrací do pravěku, už tu chybí jen obrovské přesličky a plavuně a sem tam nějaká ta potvora, co se jimi živila," snažím se pozorováním kolem sebe odvést pozornost od stále většího utrpení, které mi dnes běh přináší. Nějak to po tom kopci už nepovolilo. Pomalu vybíhám z lesa. Velikánské světle fialové květy zvonků na vysokých stvolech se pohybují ve větru sem a tam. „To už je, jakoby mi zvonili umíráček," napadá mě a jsem rád, že se blížím domů. Otvírám vrata, opírám se o ně zády a s úlevou zavírám oči. „Buch", dostávám najednou nečekanou ránu do hrudníku. Ještěže jsem zapřený o dveře, jinak bych zřejmě ležel na zemi. To mě přivítaly obrovské přední tlapy našeho štěněte labradora. „On snad zase za tu chvíli, co jsem běhal, vyrostl. Nebo já se zmenšil? Možná obojí," napadá mě a letím i s ním ke studni.

Soustředěně mě pozoruje, jak chlemtám vodu, a pak mi způsobně ukáže, jak se to má dělat.
„A máš to," musel jsem se tomu zasmát.

Chvíli sedím, zbrocený potem a přemítám: „Proč jsem se tak trápil? Všechno bylo ideální. Počasí, vzduch, příroda." Nakonec jsem dospěl k jednoznačnému závěru: „Ten kopec tam dnes neměl být!"