Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jak se běhá v Norsku na ostrově Hitra

Jak se běhá v Norsku na ostrově Hitra
foto: Jan Liška

František Holý | 19.06.2009 | přečteno: 9247×

Vloni jsem se dostal do země zaslíbené rybářům – Norska. Pro mne to bylo splnění dávného snu navštívit a vidět Skandinávii „in live“. No a protože to byla moje první a po zkušenostech zřejmě poslední cesta na sever, tak jsem nasával atmosféru neskutečné a fascinující přírody všemi smysly.

Pak jsem se snažil přiblížit ten zážitek a dojem i vám s tím, že dlouhá, předlouhá cesta autobusem a chvilku lodí je pro řadu (možná většinu) lidí zdrcující natolik, že jako po odběhnutém maratonu ve vás převažuje jediný, ale silný dojem přerůstající v neměnný názor „již nikdy více“! Děkuji, stačilo, ale díky paměti a její schopnosti zapomínat, nebo aspoň „vypadávat“ a permanentně blbnout, jsem se nechal přemluvit a jel jsem do Norska opět.

Třicet čtyři hodiny na „křížové cestě“ vás spolehlivě demoralizují (politiky dehonestují) a organismus je pak značně zdevastován! Ze začátku jsem se sice choval jako stoik a jogín, ale s přibývajícími kilometry a časem jsem vyčerpal všechny polohy asán a protože jsem nemohl a nesměl přijmout žádné „anestetikum“, absolvoval jsem to střízlivý a při plném vědomí. Ech, stále jsem si opakoval horolezecké memento „furt je lepší špatně sedět, než dobře stát, blbe“! Byl to dost tvrdý test na speciální vytrvalost a morálku. Nedoporučuji slabým ani silným jedincům. Zvolte na takové cesty raději let, ne bus.

Nový a stylový rybářský kemp, kde jsme byli ubytováni, leží na západním pobřeží středního Norska, v jednom z nesčetných fjordů, které nenapodobitelně vymodelovaly do tvrdého skalního podloží obrovské ledovce v nedávné éře čtvrtohor. Ocitl jsem se opět v jiném časoprostoru – přímo jsem viděl v pohybu tu genezi pestré série kynoucích bazických plutonitů a tekoucích efuziv, sem tam jsou vidět relikty krystalických břidlic a do toho všeho pronikají intruze granitů, pegmatitů a aplitů. Jako kdyby to bylo včera, myslím po splazu a odtání toho mega ledovce a pak se najednou zastavil čas… nic moc se nezměnilo, nahé a holé skály spoře pokryly mechy a lišejníky, u pobřeží a v rozsedlinách skal se o život perou vyšší rostliny a nějaké dřeviny… o pořádný strom tady nezavadíte!

Po loňském nezdaru pokusů o běh jsem se rozhodl vše napravit. Překonal jsem nejdříve odpor vnitřní, pak gravitační a vyrazil. V zákrytu skal se běželo po pěkné, ale poměrně úzké asfaltové cestě – silnici do vnitrozemí. Těch pět aut, která jsem potkával či mne míjela, bylo pozoruhodných tím, že vás objíždí i míjí v uctivé vzdálenosti druhého jízdního pruhu. S tím se u nás nesetkáte!

Profilem byla trať nahoru dolů, v nadmořské výšce první stovky metrů. Žádná brutalita, ale při prvním testu, po několika minutách běhu, nastal nečekaný zlom. Náraz a stěna! V otevřeném úseku dul a vál tak silný vítr, že jsem se musel zastavit a rychle vrátit pro další vrstvu termooděvu, tedy hlavně něco „nepropro“. Už vím, proč mají ti seveřané tak „vymakaná“ prádla, která lze použít do sucha i do vodičky, nehledě na všudypřítomný vítr. No a než jsem se dostal do závětří, ten ledový vítr mi pronikl i do morku kostí a ten morek se jako rtuť teploměru sklepal dolů k nule a u mne do chodidel. Nohy najednou ztěžkly, nešly zvednout, byly jako přilepené, ruce to samé a k tomu všemu mi přítel větřík reguloval dýchání a uzavíral kohoutek s kyslíkem. Se pak nedivím, že tu mají tak dobré běžce, když komfort znají jen ze sauny a televize.

Ale co je ještě zajímavé ve vnitrozemí na první „pohled“ či vjem? Je to absence obvyklých a běžných zvuků! Ano, vítr tu skučí a vyje, ale ve vnitrozemí téměř nenajdete zástupce té velké skupiny aves… asi jediným ptákem jsem tu byl já? Tím samozřejmě nechci tvrdit, že tu žádní ptáci nežijí. Všudypřítomní rackové jsou ale jen na moři a u pobřeží. Jsou tu i volavky, kačky a sem tam přelétne malé hejno hus a na to všechno dohlíží sám mořský orel. Ale pěvci ne? Říkal jsem si, že pěvci buď emigrovali dolů na jih, nebo ještě nemigrovali sem nahoru. Při pozornějším zkoumání jsem našel zřejmě jednu z příčin absence ptáků, když jsem lezl po skalách. Nenašel jsem zde mravence, ani jiné brouky, včetně oblíbeného hovnivála a při prolézání keřů vřesu a kletě… nevzlétla moucha a ani jedna bestie komár! Žádná myška, ještěrka, nic! Takže potravní řetězec asi nefunguje! Hlavně, že fungují obchodní řetězce a globalizace, ne?!

Takže, Norsko ano, cesta ne! Ryby ano, horniny ano, příroda ano, počasí ne! Sport a běh zde je jen pro obzvláště tvrdé nátury. Zlatá Vysočina!