Všichni se už viděli velkými hvězdami někde v italské lize a nechápali, že je proto třeba něco dělat. A protože já to po nich chtěl, nebyl jsem potřeba. Většina z nich, co dosud hrají, čerpají ze základů, které jsem jim vštěpil. Bohužel zatím z těchto šikovných kluků to jen můj mladší syn dopracoval do první ligy. Měl tu smůlu nebo štěstí, že jsem ho měl doma pořád po ruce a nedal mu pokoj. Rodiče jiných hochů to viděli jinak, a tak většina z nich ani nedodělala střední školu.

Asi jim to ani nikdy nedošlo, jak svým dětem díky vlastním přehnaným ambicím ublížili. Neustále jen poukazovali na mého syna, jaké má výhody, že má individuální studijní plán, jenže on vše v pohodě zvládal, stejně jako nyní na vysoké škole. A kde jsou teď jejich kluci?

Tak jsem jel jednou otrávený z práce na kole domů. Navíc jsem v té době kvůli dlouhé nemoci nemohl ani klusat. Na školním hřišti vyškovské základní školy, kolem kterého jsem každý den projížděl, se běžela maratonská štafeta. 42 dětí muselo zvládnout kilometr a učitel posledních 195 metrů. Zastavil jsem a pozoroval je. Celkem to jen potvrdilo můj pesimismus. Tragický, neurovnaný pohyb všech účastníků, pro něž byl běh utrpením.

Najednou přebrala kolík štíhlounká dívenka a ladným krokem letěla po oválu. Stačil jsem zmáčknout stopky a když skoro ani nezadýchaná předávala štafetu, mé hodinky se zastavily na čase 3:22. S úžasem jsem ji pozoroval. Takový talent tu už dlouho nebyl. Zamířil jsem mezi známé tělocvikáře a hned házel lano. Lehce jsem se s ní dohodl. Byla teprve v sedmé třídě a bavil ji jakýkoliv pohyb. A tak má cesta z práce končila téměř každý den na školním hřišti.

K Martině se přidala řada dalších dětí a já s nimi začal opět od začátků pracovat. Pomalu. Postupně, jak to má být. Dělal jsem vše pro to, aby je sportování bavilo. Vedení školy nám umožnilo přístup do tělocvičny a my toho plně využívali, zejména v možnosti hrát jakékoliv kolektivní hry. Snažil jsem se na to jít víc z všestranných základů, protože jsem správně předpokládal, že tyto děti tam mají největší slabinu.

Učil jsem je i závodit. Objížděl s nimi nejdříve malé závody, aby se přestali bát, občas se dostali i na bednu a zvedli si tak notně pošramocené sportovní sebevědomí. To osobní sebevědomí měli, jako ostatně celá tato nová generace, na neskutečně vysoké úrovni. Ačkoliv je nemají vůbec, ale vůbec ničím podložené… Bohužel jen do té doby, než měli něco předvést sami za sebe a nemohli se za někoho schovat, jak jsem se rychle přesvědčil, když jsem nastoupil příští školní rok na tuto školu jako učitel tělocviku a trenér sportovních tříd se zaměřením na atletiku.

Martina zůstala šťastným a usměvavým děvčátkem, které vyhrávalo, co se dalo. V partě své třídy se vždy uměla postavit ke každému sportu, dokonce zvládala i fotbal. Díky sportovním základům, přirozenému pohybovému talentu a vůdcovskému charisma, strhla všechny spolužáky kolem sebe tak, že byla radost učit v jejich třídě tělesnou výchovu.

Její běžecká výkonnost rostla závratným tempem a začínalo se jí nebývale dařit. Poctivá mravenčí práce s ní začínala nést své ovoce a já tušil, že mám opět v rukou mimořádný talent, který by mohl při správném vedení dosáhnout k atletickému nebi. Do snů trenéra zasáhli – jako pokaždé v poslední době – opět velmi ambiciózní rodiče a příbuzní.

Jednou, bez řečí, ji vzali ukázat daleko od Vyškova k jedné naší – jak oni říkali – trenérské veličině. Ta po počáteční nedůvěře (asi takových rodičů i s jejich ratolestmi viděla stovky) zůstala hledět, když na dráze stadionu s úžasem sledovala, co Martina umí. Má dlouhodobá koncepce se rychle začala bortit.

Už poslední rok na základní škole od ní dostávala na různých cárech papíru tréninkové plány. To jsem stačil ještě občas korigovat a samozřejmě, abych nezapomněl, titul mistra republiky v ten rok už nevybojovala pode mnou. Reprezentace na mezistátních utkáních a celý ten kolotoč štvaní mladých talentů k co nevyšší výkonnosti u ní najednou začínal nabírat na obrátkách. Na mě si nikdo ani nevzpomněl. Ani na mé plány. Koneckonců jsem na to už celkem zvyklý, mohl jsem zahořknout, přesto jsem jí držel palce. Zasloužila si to.

Na střední školu odešla do města, kde se jí nový trenér mohl, jak říkali její rodiče, plně věnovat. Já zase tvrdím, že v davu jiných, starších a lepších se i ten největší talent rychle uštve a ztratí nejdříve zdraví a pak motivaci.

Bohužel jsem se nemýlil. Sbírala sice dál tituly v mládežnických kategoriích a reprezentovala v mezistátních utkáních, ale za jakou cenu. Trenérské ambice ji hnaly v dorosteneckém věku do co nejintenzivnějšího zatížení, aby se dostala i na ME a MS těchto věkových kategorií. Jen se nějak pozapomnělo, že výkony, se kterými odcházela ode mne, se už nijak moc nezlepšily. A taky se zapomnělo na mě. Jen ona ne. Kdykoliv jsem ji potkal na vrcholných atletických podnicích, vždy se ke mně hlásila a zůstala svá. Veselá, rozdávala smích kolem sebe, jen sama byla stále smutnější z toho, že jí to nejde tak, jak si všichni kolem ní a určitě i ona představovali. Sledoval jsem její pomalý výkonnostní sešup a najednou se z výsledkových listin vytratila.

Je z ní teď mladá dvacetiletá žena, bohužel není tam, kde ji předurčoval být její talent.

Tak si pořád víc říkám – a život mi to stále připomíná, že někdy míň znamená víc a přehnané ambice rodičů jsou převážně na škodu, než aby byly k užitku. A to tvrdím naprosto zodpovědně, protože takový ambiciózní rodič jsem byl i já. Svého staršího syna, který patřil od dětství až do té doby, než začal pracovat, mezi naše špičkové běžce, jsem díky tomuto svému rodičovskému přístupu od běhání úplně odradil.

Pokud máte talentované potomky, zkroťte své ambice, všechno s nimi dělejte pozvolna a nenásilně, aby je to bavilo. Jinak spláčete nad výdělkem.