VYBRÁNO Z ČASOPISU: Michaela Mertová: Stojím pevně na zemi

Pracuje v Praze, ačkoliv pochází z Lanškrouna. Z města, kde nikdy nebyla atletická dráha ani oddíl. Navíc v dětství běhání vůbec nesnášela. Michaelu Mertovou přesto najdete na druhém místě letošních českých ženských maratonských tabulek. V Curychu běžela 26. dubna za 2:47:14,1 hod., o osm minut lépe než česká maratonská mistryně při květnovém maratonu v Praze.

Jako malou holku mě bavily víc kolektivní sporty, volejbal jsem hrála závodně od svých devíti let až do dorostu. A pokud to šlo, běhání školní patnáctistovky jsem se raději vyhnula. Jenže ono to vždy nešlo, a protože jsem dobíhala obvykle první ze třídy, tak mě učitelky posílaly na různé žákovské soutěže. Krátce jsem se mihla v tréninkové skupině Jirky Šťovíčka na pražské Děkance, ale ve Spartaku Praha 4 jsem taky vydržela jenom asi půl roku. Prostě spíš jsem byla beznadějný případ. O mnoho lepší to nebylo ani na střední a pak na vysoké škole. Až v roce 2000 jsem jako divák přihlížela ve Švýcarsku Jungfrau Marathonu a tamní atmosféra mě strhla natolik, že jsem začala nejprve občas a potom už cílevědomě běhat. V následujícím roce jsem se po roční přípravě přihlásila na pražský PIM maraton.

Od té doby ses hodně zlepšila, jaké jsou v současnosti tvé osobní rekordy?

Loni na jaře jsem startovala na mezinárodním maratonu v Hamburku a byla jsem hodně překvapená, když jsem dobíhala do cíle, že na časomíře svítil čas 3:08. Ten se mi dále podařilo zlepšit v říjnu ve Stromovce na 3:05:18. Z Trusnova na Pardubicku mám také osobní rekord na deset kilometrů časem 39:38, to je ovšem silniční běh, desítku ani pětku na dráze jsem nikdy neběžela a klasický půlmaraton vlastně taky ne.

Jak probíhala dlouhodobá příprava na Curych?

Já prostě chtěla běžet na jaře nějaký dobrý maraton a shodou okolností padla volba na švýcarský Curych. Vážně jsem se začala připravovat hned po Vánocích. Ale čtenáři by měli v první řadě vědět, že běh pro mne byl, je a zůstane především koníčkem, zaměstnání má přednost. V zahraniční firmě, kde pracuji, končíme kolem 17:30 hodin. A to už je v zimě tma, na silnicích se v Praze potmě běhat nedá a na to, abych kroužila dvě hodiny po oválu, nemám nervy. Proto jsem se v lednu a v únoru věnovala spíše rozvoji síly, chodila jsem taky na spinning a doma cvičila s činkami – já posilování nezanedbávám a radila bych to všem kondičním běžcům – ať nejsou živi jenom během! Zato mi to časově nevycházelo s běžkami, ačkoliv na nich jezdit umím a zima byla lyžařům příznivě nakloněna.

Rozhodující ale byly určitě poslední dva měsíce, jak jsi modifikovala svůj trénink v březnu a v dubnu?

V této fázi jsem už běhala až šestkrát týdně souvislé běhy do 20 kilometrů a jednou týdně jsem využívala běhátko. Objem byl přibližně 75 kilometrů týdně čili 300 kilometrů měsíčně. A na týden jsem na vlastní náklady odjela do tepla na Kanárské ostrovy. Na Tenerife jsem trénovala osm dní dvoufázově. Ráno to byl běh do 10 km v tempové rychlosti nebo ve speciálním tempu maratonu, občas prokládaný rychlejšími úseky, odpoledne 12–15 km v obecné vytrvalosti, někdy jsem tuto část absolvovala v kopcovitém terénu. Kanárské ostrovy jsou pro běžeckou komunitu v jarním období ideální, není tam tolik lidí jako v plném létě a teplota je celkem konstantní, od 14 do 18 stupňů. Tak akorát, aby tě to nesvádělo k ležení na pláži a naopak motivovalo k běhu. Za těch osm dní jsem naběhala asi 200 kilometrů a pro můj výkon v Curychu bylo právě toto období asi nejdůležitější.

Někteří trenéři soudí, že nelze dobře zaběhnout maraton bez dlouhých tréninků, v nichž maratonec běhá 30–35 kilometrů, další zase dávají přednost kontrolním závodům. Jakou metodu jsi se svým trenérem Otou Sadílkem zvolila?

Já trénuji spíš sama, Ota je ovšem výborný kamarád a trénink s ním konzultuji. Pokud jde o to rozhodování, já nakonec zkusila všechno, takže tam byly po návratu z Kanárů jak ty dlouhé třicetikilometrové tréninky, tak taky závody. Koncem března jsem běžela na Litomyšlské dvanáctce, o týden později jsem skončila třetí v Nasavrkách. A čas 58:05 na tamní hodně kopcovité trati mě docela nabudil a potvrdil, že jdu správnou cestou.

Čím tě zaujal maraton ve švýcarském Curychu?

Poté, co jsem se rozhodla startovat ve Švýcarsku, jsem pochopitelně sháněla všechny dostupné informace. Jde o středně velký městský maraton, který se koná na velkém okruhu. Vlastně ne tak docela, prvních devět kilometrů jsme běželi v dostavěném, ale ještě nezkolaudovaném dálničním tunelu a zajímavé bylo, že polovina byla do kopečka. Zbytek tratě tvoří nepatrně zvlněný dobrý asfalt kolem Curyšského jezera. Třebaže jsem měla dosti vysoké startovní číslo, činil rozdíl mezi mým brutto a netto maratonským časem jen asi 20 vteřin.

Z diplomu je patrné, že jsi běžela jako švýcarské hodinky. První i druhou půli maratonu máš prakticky časově shodnou.

Podařilo se mi udržet tempo po čtyřech minutách na kilometr plus minus nějaká ta vteřina. Byla jsem si vědoma, že je tempo na mne neobvykle rychlé, ale cítila jsem se velmi dobře a žádná krize nepřišla. (Časy Mertové: ¼ maraton 41:55,5 – ½ maraton 1:23:35,7 – ¾ maraton 2:05:28,2, pozn. autora textu). Můj výkon z Curychu je sice zatím letos v Česku druhý, ale tam jsem doběhla až na desátém místě v celkovém pořadí žen – z toho sedm jich přede mnou bylo v mé věkové kategorii 31–40 let. Když nic jiného, tak určitě tento fakt mě nutí zůstat oběma nohama na zemi, rozhodně nejsem žádná hvězda.

Díky za rozhovor.

Rozhovor v plném znění najdete v červnovém čísle časopisu Běhej.