Ejhle, zbývá zhruba hodinka do startu a připravené toalety jsou stále ještě zamčené. Okoukáváme luxusní sprchy. Je to jeden stan, v něm asi tak 20 sprch napájených ledovou vodou z městského vodovodu a člověk stojí přímo na dlažbě města Prahy – wow – tak tento luxus si po doběhu ráda odpustím. Možná pánové si dají říct?

Po krátkém proběhnutí se už řadíme na start. Pustili nám k tomu skvělou hudbu, tak se možná i zahřejeme a heleďme, pan předcvičovatel na nás volá z pódia: „Holky, dáme si rozcvičku, co vy na to? Vidíte mě? Tak jedem!“. A kupodivu, přestože jsme tělo na tělo naskládané mezi ploty, cvičíme a hopsáme, abychom se co nejlépe zahřály. Po tomto zahřívání už mám pocit, že mám dost a že už snad ani nikam nepoběžím. Pomalu se posunujeme k cíli, tedy ke startu – pánové pořadatelé z nás mají legraci: „Opatrně holky, jsou tam kostky. Maximální rychlost pět minut na kilometr, víc nedoporučujeme,“ nechá se slyšet usměvavý pan organizátor.

A je odstartováno. Běžíme jen s mírnou ztrátou za naší elitou – viděly jsme je na obrazovce. Od začátku se potřebujeme nějakým způsobem na té cestě srovnat, poskládat, a tak se předbíháme, vybíháme a přitom neustále dáváme pozor na to, kam a na co šlapeme. Osobně upadám do transu a soustředím se na udržení tempa a rovnováhy, abych v temných uličkách krásné Prahy někam nezahučela. Běží se celkem dobře. Je pěkně vidět, a tak se upevňuji v pocitu, že to dneska bude pohoda.

Tento pocit mne však opouští už na druhém kilometru. Uvědomuji si, že mi tuhnou nohy. Ten pocit ve svém životě téměř neznám. Možná je to tím, že poslední dobou jsem toho moc na tvrdém povrchu nenaběhala. Povrch zde je opravdu náročný, přebíháme přes tramvajové koleje, obrubníky chodníků, kostky střídají beton a asfalt. Jediné, co se tak nějak přestalo střídat, jsou spoluběžkyně. Ty mám kolem sebe už pěkných pár minut v konstantním obsazení. „Ještě chvilku vydrž to tempo, už tam budeš,“ opakuji si v duchu, když sbíháme z mostu k řece, abychom za chvíli vběhly na další most a hurá do Pařížské.

Průběh Pařížskou už je jako ve snu. Osvícené brány my připomínají vstupy do jiných světů. Rozbíhám to z posledních sil a ještě předbíhám celou řadu kolegyněk. Lidé v koridoru reklam mne ženou kupředu a to zrychlení je díky nim opravdu markantní. Probíhám cílem, poslední pohled na časomíru a spokojenost. Ruce za hlavu, fotka pro fotografa, vzájemné gratulace, medaile a kelímek vody na zapití. Ještě si vystojím frontu na luxusní masáž nohou – z obou stran. Přece jen kolem toho druhého kilometru to vypadalo nebezpečně. A pak už se ženu přímo do šatny. Převléknout do teplého a honem zpět na start-cíl, podívat se, jak dobíhají chlapi. No co vám budu vyprávět – je v tom rozdíl :).