Noční pětka Prahou byla můj druhý závod. Ten první byl malinkatý s třicetihlavým startovním polem. Všichni mi tenkrát utekli během prvních minut a já pak lesem běžela úplně sama. Po skončení se mi udělalo dost zle. S těmito vzpomínkami jsem šla do svého druhého závodu utěšujíce se, že tady v cíli je po ruce první pomoc.

Ozval se výstřel, ale my na konci startovního pole pořád stojíme. Do závodu jdu s předsevzetím hlavně si ho užít. Stále ještě nejsem běžec, který by nějak zvlášť řešil čas. Minuta sem minuta tam, je mi to fuk. Trvá mi zhruba minutu dostat se ke startu. Předsevzala jsem si, že do konce Čechova mostu budu jen klusat, abych nepřepálila, čehož se bojím nejvíc. Popravdě přepálit ani moc nešlo. Po pár metrech zase stojíme, to když se tisícovka žen snaží nacpat do úzké uličky a vytvoří parádní zácpu.

V Pařížské ulici začínám cítit lehkou křeč v lýtku (a sakra) a ještě víc zpomaluji. Předbíhá mě stále více holek a já jsem naštvaná, protože tohle je pomalé i na mě. V tu chvíli se mi otevírá nádherná scenérie osvětlené Prahy s Hradčany. V kombinaci s kapelou, která tu hraje, vzniká báječná atmosféra. V hlavě se mi objeví myšlenka: Kašlu na rychlost, chci si to přeci hlavně užít.

Na nábřeží za mostem potkáváme v protisměru budoucí vítězky. V podstatě už to mají kousek do cíle. S holkami, které běží okolo mě, to komentujeme a smějeme se. Vždyť my jsme sotva v polovině.

Lýtko přestává bolet a já se rozebíhám. Od toho okamžiku mě už nikdo nepředběhne, právě naopak. Každý sebemenší seběh využívám k tomu, abych se posunula ve startovním poli dopředu. Je to pro mě dosud nepoznaný pocit. Zatím jsem nikdy v životě nikoho nepředběhla. Přiznávám, že mi to dělá dobře. S každou holčinou, kterou nechám za sebou, se mi zvyšuje sebevědomí. Na druhou stranu s nimi soucítím. Vždyť ony se taky tolik snaží!

Po celé cestě nás povzbuzují přihlížející. Pro mě další nová zkušenost. Silný dojem zanechává kapela na konci Křižovnické ulice. Její hecování do hudby by donutilo běžet i mrtvého. V těchto místech neúmyslně díky tomu běžím nejrychleji z celé trasy. Při náběhu znovu na Čechův most už toho mám až po krk. Stojí tu Miloš Škorpil a povzbuzuje mě. Už rok běhám podle tréninkových plánů, které mi sestavuje. Konečně známá tvář! Na chvíli zapomenu na únavu a pořádně se rozeběhnu. Vydrží mi to jen pár metrů. Na finišování nemám sílu, zvedá se mi žaludek. Davy, které nás povzbuzují, mi ale nedovolí přejít do chůze. Najednou je po všem. Jsem v cíli. Nevolnost okamžitě mizí. Přichází zvláštní pocit: To bylo nějaké krátké, ne?

Pětku noční Prahou jsem si užila. Ze Staroměstského náměstí jsem odcházela plná dojmů a přesvědčená, že tohle chci zažít znovu. Na jaře se sem vrátím na půlmaraton a to už nebude taková pohoda. Nevadil mi nerovný povrch, kde se střídaly kostky s asfaltem a tramvajovými kolejemi. Běhám natolik pomalu, že mám čas koukat, kam šlapu. Byla jsem nadšená z atmosféry a z toho, že i těm nejpomalejším se dostalo povzbuzení. A můj čas? Vešla jsem se do 35 minut, což je lepší, než v co jsem doufala.

Autorka si přála zůstat v anonymitě