V sobotu ráno jsem udělala něco málo v domácnosti, už celá nesoustředěná a roztěkaná. Kamarád, který mi neprozřetelně nabídl odvoz z rodného Brna a doprovod do místa dění – ten si chudák cestou něco vyslechl… pak už čas nabral zběsilé tempo. Zaparkovat v nákupním centru, vystát desetimetrovou frontu na WC, to už byly mé nervy na pochodu. Čas se pomalu nachyloval  a my jsme se ještě měli prodrat metrem, okupovaným zčásti účastníky závodu – na rozdíl ode mě již s vyzvednutými čísly – a z části davy mířícími na koncert Kabátů.

Na Staromák do bílého stanu jsem nakonec dorazila v limitu, vyzvedla si vše potřebné a převlékla se místo v oficiálních šatnách v jednom blízkém pořadatelském stanu po domluvě s hodnou paní u vchodu. V té chvíli zbývalo do začátku čtyřicet pět minut. Ještě krátké setkání s lidmi z behej.com a nějaká ta fotodokumentace před závodem. Na požadavek paní fotografky, abych se do objektivu netvářila tak ztrápeně, jsem opravdu nedokázala reagovat.

Po sedmé  hodině byl čas zařadit se do koridoru. Chvíli jsem obhlížela situaci zpoza zábran a pak se konečně odhodlala vstoupit. Ve chvíli, kdy jsem se zapasovala do davu, se najednou ve mně něco změnilo a z vystresované trosky se stala osoba pozitivně nabuzená, začínající poskakovat do rytmu všudypřítomné hudby. Zbývalo pár minut do startu a dav se dal do pohybu dle pokynů pořadatelů. Ozvala se Má vlast a bylo takříkajíc vymalováno. 

První sekundy jsme skoro cupitaly na místě. Během krátké chvíle se ale situace zpřehlednila a já se prostě pustila do běhu. Zpočátku mě všechny kolegyně míjely. Taky bych mohla rychleji, ale nechtěla jsem přepálit začátek. Brzo nastala další fáze, mé tempo se vyrovnalo s tempem okolních závodnic. Ještě před prvním mostem jsem zaznamenala, jak nějaká žena vedle mě zvolňuje do chůze. To mě v tu chvíli nesmírně uspokojilo. Později se mi takový pohled naskytl vícekrát.

Běžely jsme po nábřeží a já si najednou uvědomila, že mé obavy, jestli zvládnu sledovat neznámý terén a zároveň se s někým nesrazit, byly zbytečné. Někde před druhým mostem jsem postoupila do dalšího levelu – hup, předbíhám jednu a za chvíli další. Začínám mít pocit, že se daří, ale zároveň strach se předčasně radovat. Jedeme dál – kolem mraky lidí, nedokážu je vnímat jednotlivě. Zdají se však hrozně přátelští a jejich povzbuzování pomáhá. Obrátka v Křížovnické ulici. Zpátky už mám lepší představu, co mě čeká. Na čtvrtém kilometru mrknu na hodinky a začínám věřit, že ostuda nebude.

Finiš v Pařížské ulici. Podle plánu jsem chtěla zrychlit, ale ono to nejde. Nohy a dech jsou v pořádku, ale zklamal mě žaludek, který se zřejmě rozhodl zbavit svého obsahu. Místo finiše tedy raději trochu zpomalím. Po pravé straně zahlédnu paní Danu Zátopkovou a už jsem tadyyy!! S pocitem na zvracení zahlídnu na časomíře pro mě krásnou cifru 30:45. Ještě přežít foto a pak rychle prchám kousek dál do tmy, kdybych to náhodou přece jen nerozdýchala…

Obtíže téměř okamžitě odešly a nastoupil pocit šílené radosti. Vážně  to byly mimořádné pocity, srovnatelné snad s prožitky po maturitě, státnicích, nevím… Až mě to samotnou zarazilo, co ve mně takováto akce dokázala vyvolat. Pak už jen vrátit čip, převléci se – tentokrát na místě k tomu určeném. Nebýt jedné hodné kolegyně, musela bych do Brna odjet v propocených tříčtvrťákách, protože jsem si před startem díky nervozitě šňůru v pase utáhla natolik důkladně, že jsem nebyla schopna se sama vyprostit. Kratinké setkání s Leonou a šup do metra směr Anděl. V shopingu se vrhám do fastfoodu a pak cesta domů. Mezitím pochopitelně rozesílám pár chlubivých SMS kamarádům.

Závěrem: Děkuju tímto především Leoně, která mě inspirovala a díky tomuto seriálu i dokopala k tréninku. Mým přáním je dál pokračovat alespoň ve frekvenci 15 výběhů za měsíc a na jaře příštího roku se spolu s kolegy ze zaměstnání postavit na start půlmaratonské štafety, tak mi prosím držte palce!

WEB ZÁVODU

Pohled do výsledkové listiny