Za tím, co je spouštěčem mé energie a převážně téměř zcela mou celoživotní náplní a hlavní součástí mého životního stylu. Mám to prostě navždy v krvi a pro většinu normálních lidí jsem totální blázen. Ale kdo je pro koho ten normální? To nechám být, zašli bychom jinam, než chci, a zase by mně někdo z mých internetových kamarádů v diskuzi vytkl, že to sem nepatří. A že se chce bavit.

Vždy pečlivě a celý týden připravovaný čas odjezdu bere hned od začátku za své. Není to mou chybou. Ostatně já jsem připraven vyskočit z postele v kteroukoliv noční, někdy i denní dobu. Popadnout kabelu, ve které mám všechny věci nutné k závodům pro jistotu po celý rok pořád stejné. Zásadně nic nevyndávám, ať je 30 stupňů nad nulou nebo pod nulou. Pak se mi nemůže stát, jako mým některým svěřencům, že si ode mě musí půjčovat třeba trenky. I když na některých plandají jako podvlékačky. A to nemluvím o tílku. To měla kdysi jedna má oblíbená běžkyně taky na sobě. Když stála na startu, vypadalo to, že se spletla a omylem přišla v noční košili. A co jí její tělesné proporce dělaly pod tím na ni příliš velkým trikem, to nemůžu popisovat. Leda tak po desáté hodině večerní.

Svačinu si taky nemusím chystat. Mám tam s sebou někde v těch hadrech zamotanou dózu s vločkami. Asi už jsem ji taky pár let neotevřel. Měl bych se do ní příležitostně někdy, nejlépe než půjdu do důchodu, podívat, abych tam náhodou nevozil penicilín. No, taky je potřeba. Nevím, proč si vlastně to jídlo s sebou vozím, pokud se to ještě dá stravou nazvat. Musím to fakt, radši dřív než pozdě, zkontrolovat, co tam z toho zbylo. Vždyť do nás pořád po závodech něco cpou, někde párky, jinde guláš. Nejlíp s hodně silnou a čerstvou domácí cibulí, aby to provedlo s vyčerpaným tělem a oslabeným žaludkem to pravé, co tomu zatím chybělo. Většinou tam dostaneme opravdu speciálně výživné občerstvení. Se značkou: „Jen pro odolné.“ Nakonec, co by za to jinde dali.

Toliko pití, po tom, co mi zkolabovala jedna z mých svěřenkyň pro totální dehydrataci v závodě, s sebou vozím víc. A kupodivu i čerstvé. Na to jsem od určité doby pedant. To když jsem do sebe hrkl plesnivý nápoj a zametlo to se mnou tedy pořádně.

No, vraťme se na začátek. Nějak jsem zase odbočil tam, kam jsem ani nechtěl.

Jakmile jsem otevřel vrata a vyjel opatrně z garáže, vynořila se odněkud ze svých úkrytů ta bílá obluda, co byla ještě nedávno milé štěňátko, přeběhla mi přes kapotu auta a sprintem, před nímž by i gepard znechuceně smotal nohy a zalehl zpět do afrických travin, vystřelila na silnici. Tam se zastavila a čekala, kdo se s ní bude honit. Oblíbená zábava. Jenže její. Ne moje a ne v tento čas. Dokonale naplánovaný a do detailů promyšlený jízdní plán dostává již na startu povážlivou trhlinu. Nezabírá ani lákání na piškoty, ani výhrůžky či nadávky. Jen mě výsměšně po přiblížení na dosah ruky uvítá vrtění ocasu a nepochopitelný úhybný manévr.

Nakonec jsem dostal spásný nápad. Ořechy. To je ono. Při tom začne i panáčkovat a provádí povely, které mu nikdo nedává. Zabralo to. Je odlapen. Ale dal mi zabrat, gauner, přesně věren svému jménu, co dostal po Messim, elitním borci z FC Barcelona. Kličkuje totiž už určitě lépe než on, i když bez míče, ale o to rychleji. A hlavně po silnici. Nevím, co ho tam tak přitahuje.

Dvacet minut zpoždění už na začátku cesty. Dobrý mezičas. Skáču za volant a řítím se, padesát nepadesát, na sraz. Dnes na mě asi nebude celou dobu mluvit ani motor auta, natož pak kamarádi, co je vezu.

Stojí tam v řadě jak při čtení denního rozkazu na vojně a jako na povel všichni významně vytrčí ruku, vytáhnou rukáv a zaměří svůj pohled místo pozdravu směrem k hodinkám. „Já vím, že máte všichni stopky,“ snažím se bagatelizovat napjatou situaci: „Co naděláte i muži mají své dny,“ otáčím se k ženské části osádky vozu.

Napětí nijak nepovolilo. To zase bude cesta. Do toho mi zazní do uší ta vlezlá reklama: „Staň se AVON LADY.“ V tom zlomku okamžiku mě něco napadlo a ihned to ze sebe vyhrknu: „Asi se stanu AVON MANEM. To budou baby čumět a chlapi jakbysmet. Možná to bude rozumnější než být vaším řidičem. Když se čeká na někoho z vás a chybí vám polovina věcí, tak se nic neděje a že já někdy přijedu o něco později, tak je oheň na střeše. Sedejte a připoutejte se. Právě odlétáme.“

A sešlápl jsem pedál plynu až k podlaze. Ani jsme se ještě nerozjeli naplno a už mě berou mí další oblíbení kamarádi. Ti, co mě i nás mají chránit a hlavně pomáhat. Zejména mi pomohou od značné části mé hotovosti. Ale taky něco přidají, abych byl spravedlivý. Nějaký ten bodík na mé konto. Překvapivě rádi. A jak.

Už se chystám odjet, když si vzpomenou: „Pane řidiči, a co takhle dýchnout. Kolik jste toho vypil?“ „Litr ionťáku" vyhrknu vztekle a vytahuji schovaný náustek z auta: „Jste tento týden už třetí, můžeme použít klidně tuto vaši oblíbenou pomůcku. Aspoň ušetříme daňovým poplatníkům náklady.“ Nechápavě se na mě dívají. Mávl jsem rukou a zafuněl do přístroje. Byly doby, kdy jsem byl touto svou úchylkou známý u většiny místních policajtů. Moc dobře všichni věděli, že dýchat u mě je zbytečné. Ti mladí a noví už to neví. Nikdy v životě jsem totiž nevypil ani kapku alkoholu. Taky to mám pořád na různých oslavách na talíři. I na vlastní svatbě. Ale jak jsou potom všichni rádi, když je někdo odveze domů, neboť jsou většinou ve stavu, že nemůžou najít ani dveře k východu z místnosti, natož tak cestu k domovu.

„Tak snad už to máme dnes všechno za sebou,“ houknu k posádce, ze které pomalu opadá napětí. „Nakonec stejně určitě nepřijedeme poslední. Jeden náš známý a nesmírně oblíbený veterán všech pořadatelů se jistě postaví na start, až budou nejlepší v cíli. Však víte kdo.“
Všichni se rozesmáli a konečně začala normální debata o závodě.

Zaplaťpánbůh.

Není mým dnešním cílem cokoliv tímto článkem rozebírat, ani aby z něj vyplynulo nějaké poučení. Jen jsem chtěl ukázat, že i taková drobnost, jako je odjezd na závody, může být třeba zajímavá. Ale jak pro koho. Nechávám to na vás.