Byl jsem z něj překvapený, protože přece jen neměl úplně ideální postavu běžce. Zato vůli, tu měl obrovskou. Byl jako medvěd, ne tím jak vypadal, ale povahou. Zakousl se do přípravy a dřel a dřel.

Rostl výkonnostně nám všem před očima a já tušil, že se mi zase podařil velký objev. Jenže pak pokaždé přišla nějaká nemoc. Bylo to jako v začarovaném bludném kruhu. Ale jemu to nevadilo. Nebo to aspoň nedával moc najevo. Byl s námi rád. Parta se stala jeho životem a na našich pravidelných soustředěních neskutečně ožíval.

Až tam jsem si všiml náhodou toho úplně nejpodstatnějšího, co jsem měl vědět hned v začátku naší spolupráce. „Z čeho to jídlo je?" vyzvídal pokaždé na rozdíl od bandy hladovců, která se po tréninku vrhla ke stolu a smetla z povrchu zemského i kastroly a hrnky. „Proč?" nevydržel jsem už jeho několikátý dotaz:„Nechutná ti tady?“ Sledoval jsem už delší dobu, že si vybírá, co jí, nebo má svoji vlastní stravu.

Trochu rozpačitě mi odpověděl: „Ne, já bych snědl všechno, jenže mám alergii na dost druhů potravin a nechtěl bych vám tu při nějakém záchvatu přidělávat starosti." Když viděl, jak jsem se lekl, tak rychle dodal: „Ale léky mám sebou. To se neboj a už vím, kdy to na mě leze, tak si to hlídám." Docela jsem si tenkrát oddechl. Jenže to byl jeden z hlavních problémů, který limitoval jeho výkonnostní vzestup.

Ještě ke všemu měl stále smůlu. Co ten si prožil, to by stačilo na několik životů. Hodně věcí vyplynulo z toho jeho živelného nadšení pro jakoukoliv sportovní činnost. Jedním z vrcholů u nás na vesnici byly v malé tělocvičně místního Sokola zápasy ve futsalu. Tedy v něčem, co ho mohlo vzdáleně připomínat. Stačila nám sokolovna, balón, malé branky a soupeři. V mládí jsme to hrávali s hadrovou puckou, abychom nerozbíjeli okna a neničili zdi.

Hlavním sportem v naší dědině byl odjakživa hokej a u nás mělo kluziště ve starém lomu, kde stálo, pro nedostatek prostoru kanadské rozměry. Chlubili jsme se tím, že je to snad jediné tak malé hřiště v republice. A věřte, že zápasy tam všechny hráče hodně bolely. Kontakt stíhal kontakt. A stejně tak podobně jsme my tento náš fotbal v malé tělocvičně hráli s hokejovými pravidly. Místními. Tedy, abych pravdu přiznal, vlastně bez nich. Jako přípravu na hokejové mače.

Obložení kolem zdí nám nahrazovalo mantinely a hrálo se tvrdě. Velmi tvrdě. Na nějakou ránu se nehledělo a Roman v tom vynikal. Šel za míčem jako buldok. Kdo mu neuhnul, skončil na zemi. S ním to byla srážka pokaždé jako s vlakem. Co s vlakem, i tank byl proti němu hadr. A to si každý rozmyslel. Jenže z toho také pořád následně plynuly nějaké jeho potíže jako důsledek jeho stylu hry.

Pak začal někde pracovat a dlouhou dobu jsme se neviděli. Až jednou mě zastavil: „Viděl jsem, že běžíš pokaždé z práce domů. Můžu se někdy přidat?" Byl jsem jen rád, a tak začala naše další tréninková spolupráce. Z těch běhů se staly šílené fartleky za hranicemi možností. Žádný z nás nechtěl ustoupit. Všechno se šlo domrtva a úseky stíhaly úseky.

Lepšil se zase neuvěřitelně. Měl brutální sílu. V kopcích jsem mu zásadně nestačil, musel jsem ho dohánět až cestou dolů. To byla jeho slabina. Technika běhu u něj prostě nebyla ideální. Jenže mě začal i na závodech porážet a to už bylo tedy na pováženou. Musel jsem kolikrát vymýšlet dokonalý taktický plán, abych nad ním zvítězil, a on se pořád stále dál zlepšoval. Díky své síle zkusil běhy do vrchů a tam to teprve bylo znát. Hned se zařadil do předních částí startovního pole. Dokonce vybojoval i desátý flek na mistrovství ČR do vrchu.

Jenže tu zátěž nevydržel jeho organizmus. Sesypal se a skončil na jednotce intenzívní péče. Měl obrovské štěstí, protože záchvat dostal právě v bazénu a okolní plavci si všimli, jak nepřirozeně zmizel pod hladinou. Vytáhli ho a zachránili mu život.

Z nemocnice utekl rychle.

Jenže už to pak dál moc nešlo. K tomu se přidala jeho tradiční smůla. Měl hrozivou havárku s autem. Sám se z pomačkaných plechů nějak vyhrabal a došel si pro pomoc. Lékaři to nechápali. Nemohli uvěřit, že tak rozbitý a pochroumaný to zvládl. Nosil několik měsíců obrovskou konstrukci kolem hlavy, jak se mu hojila naštípnutá páteř.

Nikdy nedal najevo nikomu kolem sebe, jak je mu špatně a jak se cítí. Sám se snažil spíš rozdávat všem dobrou náladu a své potíže přecházel s humorem. Raději pomáhal jiným. A dobře. Smysl svého dalšího života našel právě v tom.

Vrhl se na trénování. S obětavostí sobě vlastní. Neznal pojem čas. Na stadionu byl pořád a věnoval se všem svým svěřencům s maximálním nasazením. Se stejným, s jakým se pral o body pro oddíl v atletických soutěžích, které dokázal i přes své, již trvalé, zdravotní problémy zvládnout. Klidně odešel 20 km chůze, aby si pak přidal kladivo, kouli nebo disk.

Stal se svojí poctivou mravenčí prací nepostradatelným. Ve všem je na něj spolehnutí a o tom, jak pomáhá s organizací závodů, se už vyprávějí legendy. Je pro ně ochoten i nespat a obětovat jakékoliv množství času, aby se všechno povedlo a závodníci byli spokojení. Ne všichni kolem něj to ocení. Bohužel.

To já ano. Pro mě je to kamarád na mém nevyšším hodnotovém žebříčku. Bez něj si závody, které pořádám, neumím představit. Nevím, jak bych to bez pomoci jeho a ještě pár jemu podobných přátel, zvládl.

A přestože už moc často úsměv na jeho tváři neuvidíte. Asi to všechno, co má za sebou, dost bolí. Stále bojuje a rve se s osudem. Neuvěřitelně. K tomu se mi nedostává slov. Přesto, co v životě dosud prožil, nezatrpkl a zůstává poctivým chlapem z dědiny. Klukem, co mu atletika pomáhá překonávat životní katastrofy. Mým kámošem až za hrob.

A já si toho všeho i jeho nesmírně vážím a jsem mu za to vděčný.