Po dlouhých letech jsme si splnili sen a utekli před shonem spojeným se svátky klidu a míru do Thajska, země skutečného klidu a míru. Země s místy tak nádhernými, že se až tají dech. S lidmi, kteří chudobu a prostotu vrchovatě překrývají laskavostí, ochotou a úsměvy na sto možných způsobů. Je to jako balzám na duši, poškrabanou občasným nahlédnutím do mailů „tam od nás“, z nichž, bez ohledu na blížící se svátky, občas čiší nepohoda, menší smysl pro pochopení se a někdy i obyčejná lidská hloupost.

Je proto až k nevíře, že ničivá tsunami postihla před pár lety tento jihoasijský ráj. Možná bychom něco podobného (proboha jen v menší míře!) potřebovali i my, abychom si začali vážit všeho, co nám bylo, na rozdíl od jiných, dopřáno.

Přesto všechno na nás trochu padá stesk po domově. Hltáme smsky o sněhu a nepohodě. Čteme si články o tom, jak běhat v mrazu, a pak se jdeme podívat na slony koupající se v moři, nebo koupíme od domorodců trs banánů, abychom je tak podpořili v péči o opičí společenstva.

S během je to horší. Thajci neběhají (a přesto jsou štíhlí!), vysoká vlhkost vzduchu člověka udolá již po pár stovkách metrů. Snad i proto se již těšíme domů.

Hezké svátky!