Vyskoč, lenochu, přeci musíš jít příkladem! Natahuji na sebe kvanta prádla z funkčních materiálů, které mají zakrýt nefunkční svalstvo. Venku zima, že by psa nevyhnal, o našich kočkách nemluvě…

Jdu do toho. Závěje před domem neutečou, odházím je, až doběhnu! Mám-li si pro zimní běh vybrat, volím raději rána než odpoledne či večer. Někteří starousedlíci u nás na vsi pálí leccos a po ránu to ještě není tak zlé.

Ale ouha, co se to děje? Přestože jsem nasadil hodně výletní tempo, plíce a srdce záhy hlásí, abych zvolnil. Ves nemá peněz nazbyt, takže úklid silnic probíhá tak nějak, aby se neurazilo. Noha se propadá tu centimetry, tu decimetry, druhá co chvíli vystřelí do strany. Tedy do obou stran. Musí to být pohled – blázen v závějích běžící stylem postřelené vysoké.

O to větší mám z toho všeho radost. Není to běh, je to dřina. Pocit armádního cvičení umocňuje při nízké oblačnosti temný hluk letadel vzlétajících z nedalekého letiště. Zkouším novou zkratku, ale po dvaceti metrech zapadám skoro po pás a zařazuji zpátečku.

Často přecházím do chůze. Silový trénink jsem si na dnešek opravdu nenaordinoval. Druhý důvod je spíše emotivní – příroda je dnes tak nějak… intenzivnější. Prostě se v tom nedá běžet, musí se jít a vstřebávat ji. Běžci romantici mi určitě rozumějí, chrti prominou.

Potkávám hrstku páníčků s malými psíky, kteří sice ve sněhu ukazují stěží ouška, o to více plodí hrůzy. Dnes nikam nespěchám a od Vánoc jsem pořád plný vstřícnosti, takže se u každého sehnu, najdu jej ve sněhu a prohodím pár přátelských slov. Jednomu páníčkovi se za slova „Azore, neotravuj pána“ odvděčím historkou, že my běžci tato plemena označujeme jako „pes achilovkový“. Oba se smějeme a já vybízím Azora k běžeckému souboji. Najednou ho nezajímám! Takže aspoň pro dnešek uzavírají běžci s psíky příměří.

Dobíhám domů, „těším se“ na odhazovací šichtu a nechávám zasněžené boty roztát před dveřmi. Neuvěřitelně vtipné, jak se z nich kouří! Hned mne napadají větičky pro některou z kurzív. Začíná prima den.