Týden od 8. do 14. února

V pondělním mrazivém odpoledni jsem se rozhodla k běhu venku na Ladronce. V plánu jsem měla odběhnout 11 km a ambiciózně jsem zvažovala, jestli bych nepřidala ještě jeden okruh a celou délku nenatáhla na 15 km. Po pár desítkách minut se mi ale mráz zakousl do celého těla, bylo mi teplo jedině na nohy a toužila jsem po goretexovém skafandru. Vyhodnotila jsem, že by asi nemělo smysl pokoušet se o zdolání rekordu v uběhnuté vzdálenosti a zůstala jsem u plánované délky výběhu. Jedenáct kilometrů jsem zvládla za 1 hodinu a 15 minut s průměrným tepem 141, což v mém případě je velmi dobrý výsledek. Nebyla jsem náhodou zmrzlá? Hodlám si vše ověřit při běhu na páse, který mě čeká ve středu ráno ve fitness centru.

Nebyla! Ráno se mi podařilo uběhnout 10 km za 1:06, ve stejném tepovém průměru jako v pondělí. Mám z toho velikánskou radost, údaj o tepové frekvenci je pro mě zatím zásadním ukazatelem pokroku. Musím se ale trochu krotit, abych nezačala spřádat velkorysé plány na zdolání půlmaratonu ve světovém rekordu. Vzhledem k tomu, že se jedná o první dlouhý závod po dlouhém sportovním půstu, chci si hlavně celý podnik užít a doběhnout „na pohodu“. Žádné plány na čas si nedělám, jen doufám v doběhnutí v limitu 2:30. S trenérkou nadšeně diskutuji, jak mi to jde – potkáváme se těsně po doběhnutí a je tedy jasné, že za mě mluví endorfin. Nic není nemožné!

Ten nejdelší běh se vždy snažím zorganizovat na víkendové ráno a zároveň sladit termín s kamarádkou, která mě při těchto delších bězích doprovází. To je velmi motivační a prospěšné, neb při diskutování o novinkách v práci, možnostech nakupování nebo kuriózních zážitcích kilometry ubíhají mnohem rychlejším tempem, než je aktuálně likvidujeme. Stále nacházíme nová témata k hovoru a tento týden mlčíme jen při několikavteřinovém sprintu při finiši čtrnáctikilome­trového běhu. Mám teorii, že pakliže jsem schopná koncem běhu zrychlit, jistě mám ještě spoustu sil k doběhnutí několika dalších kilometrů. Vždy jsem byla při běhu založením spíše samotář, ale teď jsem vděčná za společnost, moc mi to pomáhá a nenápadně se snažím vnuknout kamarádce myšlenku, že bychom si mohly fajn popovídat i 27. března.

Celou porci kilometrů jsem zvládla za 1:38 s průměrem 150 tepů za minutu (pravidelné čtenáře této rubriky jistě nepřekvapí, že i při tomto běhu se konaly opět dvě technické pauzy s odskokem do již známého houští).

Na Hervis 1/2Maraton Praha připravuje Mirku Zálesákovou Veronika Brychcínová, mistryně republiky v maratonu z roku 2007.

Komentář trenérky:

Mirka je momentálně v polovině svého běžeckého plánu. Ten je rozdělený do třítýdenních období, v rámci jednoho období každý týden mírně stoupá celkový objem kilometrů. Čtvrtý týden, neboli první týden dalšího období, kilometráž poklesne mírně nad úroveň prvního týdne předchozího období a vše se znovu opakuje.

Tentokrát se Mirka dostala na objem 35 kilometrů za týden a v dalším týdnu bude následovat zmíněný pokles kilometráže. Během dalších šesti týdnů by se Mirka tímto způsobem mohla dostat na objem kolem 45 kilometrů. Postupné zvyšování zatížení se zařazením kompenzačních – neboli odpočinkových – týdnů bývá klíčové k možnosti dostatečné adaptace organismu na zátěž a tedy k tomu, aby příprava probíhala bez zdravotních problémů a chronických zranění.

Dlouhé běhy, kde Mirka začínala na deseti kilometrech, se v jejím plánu postupně prodlužují. Co se týče postupnosti, platí tu stejná zásada jako u práce s celkovou kilometráží, tedy postupné zvyšování zatížení. V tomto období se pohybují dlouhé běhy u Mirky v rozmezí od čtrnácti do šestnácti kilometrů. Nejdelší běh má být osmnáctikilome­trový, ten máme v plánu tři týdny před půlmaratonem.

Právě dlouhé běhy bývají ideální pro výběh se sparing partnerem a jsem ráda, že Mirka si svého našla. Čeká je o víkendu opět o něco delší běh, tak jim oběma přeju stejně témat, více slunce a méně nechtěných přestávek.